Už Keltové považovali Carnac za něco opravdu zvláštního. Svědčí o tom i pojmenování, které tomuto místu dali – slovo carnac v jejich řeči znamenalo místo, kde je hodně zvláštních kamenů.
Francouzský region Bretaň, ukrytý na samém západním cípu kontinentu, žil vždy svůj vlastní život nezávisle na zbytku země. Pro Francouze je spojen s tajuplnými místy a pověstmi a podivným jazykem a kulturou, které se zde dlouho zachovaly. Rozeklané členité pobřeží tu ohraničuje zvlněnou krajinu posetou starými zámky, malými městečky s původní architekturou a jedněmi z nejstarších lidských staveb na Zemi. Menhirů, dolmenů, tumulů, krytých kamenných řad či chodbových hrobů tu lze najít nespočet. I tak každému vyrazí dech komplex u vesničky Carnac – místa tisíců stojících kamenů.
Nejstarší z nich sem byly umístěny už v pátém tisíciletí př. n. l., dávno před tím, než začala vznikat slavnější Stonehenge. Mnoho generací pak celý komplex stavělo po dobu více než 2000 let. Ví se, že místní „kamenné aleje“ vybudovala společenství zemědělců, ale nikdo netuší, proč tomu tak vlastně bylo.
Zkamenělí vojáci, pohřebiště, kompas či vesmírná anténa?
Starší vědecké teorie prosazovaly myšlenku, že se jednalo o římské a keltské pohřebiště či o útvary, jež pomáhaly námořníkům určovat správný směr lodi. Pověsti vidí v balvanech zkamenělé vojsko, které proměnil svatý Kornelius, když se jej vojáci snažili zatlačit k moři a zajmout, místní legendy pak jsou plné důkazů o léčebných účincích tohoto místa.
Na konci 18. století byl prokázán astronomický význam uskupení a smysl balvanů byl vysvětlen jako kalendář pro setbu a sklizeň úrody a o skoro dvě stě let později zaměřil na tuto lokalitu svoji pozornost bývalý profesor techniky na Oxfordu Alexander Thom, který v megalitech rozpoznal astronomickou observatoř pro pozorování nebeských jevů, spojených především s fázemi a pohybem Měsíce.
S originální myšlenkou přišel německý inženýr Rudolf Kutzer, který kameny určil jako podstavce pro kovové antény. V jejich částech schovaných pod zemí totiž objevil hadovité rýhy, jež interpretoval jako drážky pro kovový drát, který spojoval jednotlivé menhiry. Přenos energie mezi nimi dle něj umožňovala i křemenitá hornina, v níž jsou zasazeny.
Nejpravděpodobnější a mezi odborníky nejvíce přijímaná verze předpokládá, že celý areál mohl být pravěkým obřadištěm, v němž tzv. aleje, tedy řady vztyčených kamenů, vedly ke kruhovitým megalitickým útvarům zvanými kromlechy, které zaujímaly výsadní polohu a uzavíraly celý komplex. Jestliže je tato teorie pravdivá, jednalo by se tak o jedny z nejstarších dochovaných chrámů lidstva.
Nekonečné řady menhirů
Okolí Carnacu je prošpikováno osamělými menhiry, mohylami i dolmeny, ale centrum všeho tvoří několik neuvěřitelných seskupení severně od vesnice.
Jejich západní okraj představuje systém 1050 kamenů uspořádaných do 11 řad v délce přes jeden kilometr. Nejstarší z nich, tzv. Méneck gigant, dosahuje výšky 3,5 m a dle provedených výzkumů tu stál daleko dříve než ostatní kameny. Tato alej vychází z vesničky Le Ménec; tedy spíše vesnička leží u ní – byla postavena u kruhu ze 71 vzájemně se dotýkajících kamenů.
Na jihozápadním okraji této kamenné aleje stojí nově vybudovaná moderní stavba (snažící se neupozorňovat na sebe a zapadnout do krajiny) Maison des mégalithes, v níž najdou turisté informace o okolních zajímavostech i mapky areálu. Po prohlídce kamenů je možné dát si tu kávu či nakoupit knihy a originální suvenýry. Součástí objektu je i prostorná vyhlídková plošina a sál s audiovizuálními programy.
Směrem na východ pak leží další skupina menhirů, z nich největší jsou Kermario a Kerlescan.
Nejnavštěvovanějšími objekty u Carnacu jsou aleje v Kermario, kde kameny dosahují neobyčejných rozměrů. Menhiry jsou tu srovnány dle své výšky od 0,9 do 3,7 m. Jen o kousek dál na místě zvaném Le Manio obklopují řady starší pohřební mohylu a nedaleko se nachází také obdélníková svatyně, tvořená žulovými metr vysokými balvany, a obrovský balvan Géant du Manio, dosahující výšky šesti metrů.
Nejzachovalejší menhiry je možné vidět ve východní části Carnacu, v komplexu zvaném Kerlescan. Dle místní legendy se jednou za rok všech 594 kamenů stojících zde ve 13 řadách zvedne a pochoduje kolem zbytků dlouhé mohyly.
Požehnání dobytku
Při návštěvě této oblasti byste neměli vynechat ani tzv. Tumulus Sv. Michala. Leží necelé dva kilometry od Maison mégalithes a dojdete k němu k němu příjemnou procházkou po směrovkách (nebo podle mapky, kterou si vyzvednete v informacích). Je prokázáno, že sloužil v době asi 4000 př. n. l. jako pohřebiště. Tento 122 m dlouhý a 12 m vysoký kopec skrývá ve svých útrobách mnoho malých hrobů, v nichž patrně našli místo svého posledního odpočinku jen lidé vznešeného původu.
Vchod do kamenné pohřební komory byl orientovaný k východu slunce v den zimního slunovratu, aby byl zadní částí obrácen ke konci světa. Katolická církev využila oblibu tohoto uměle navršeného kopce a nahradila pohanské symboly křesťanskými – na vrcholku tak stojí malá kaplička zasvěcená sv. Michalovi. Hned vedle ní je umístěná praktická tabule, podle níž se můžete snadno zorientovat v okolní krajině. Místní sedláci stále věří v magickou sílu tohoto místa – každý rok 13. září přivádějí nahoru svůj dobytek, aby se mu dostalo požehnání.
Poklidná vesnička
Samotná obec Carnac je poklidná vesnička s necelými pěti tisíci obyvateli, plná zahrad a alejí. Největší atrakcí tu je kostel ze 17. století zasvěcený sv. Korneliovi, patronovi rohatých zvířat. Výjevy z jeho života si lze prohlédnout vymalované na nádherném dřevěném stropu.
Nedaleko se nachází i Muzeum prehistorie, mapující osídlení této oblasti. Originální předměty, jako např. 450 000 staré kamenné nástroje, i kopie a reprodukce dokládají místní život od neandrtálců přes civilizaci stavitelů megalitů až k novější historii. Návštěvníky tu však nejvíce zaujme model kamenných řad u de Ménec a schéma vysvětlující, jak lidé s obrovskými a těžkými kameny pohybovali.
Megality u Carnacu jsou jednoznačně nejvýznamnějším kultovním místem Bretaně i největším seskupením prehistorických megalitů na světě. I když systém kamenů není kompletní, neboť ho zničili jednak místní sedláci, kteří využili kameny na opravu svých domů po zemětřesení roku 1722, ale i zlatokopové v polovině 19. století, jedná se o nejvýznamnější prehistorické naleziště v Evropě
Máte-li čas, nenechte si ujít příjemné domácí prostředí crêperie na zcela západním okraji carnackých menhirů ve vesničce Le Ménec. Na rozviklaných oprýskaných stolech Vám tu na trávníku uprostřed kromlechu, tedy kamenného kruhu, nabídnou galette – typické bretaňské pohankové palačinky se slanou i sladkou náplní. Zapíjet je můžete bretaňským ciderem, podávaným tradičně v keramických miskách.
Článek byl publikován 22. 7. 2016 v páteční příloze Víkend deníku Právo
Přidejte odpověď