I po několika dnech strávených v Dubaji jsme byli městem stále nadšení, ale pořád jsme toužili vidět poušť. A tak jsme neodolali nabídce jedné z mnoha místních agentur a koupili si večerní pouštní safari. A stálo to za to!
Řidič nás vyzvedne přesně v domluvený čas na recepci, a i když má na sobě tradiční dlouhý mužský oděv, poznáváme podle pokrývky hlavy, že není Dubajan. Ti totiž nosí bílý šátek upevněný černým látkovým kruhem.
Později nám perfektní angličtinou prozradí, že pochází z Pákistánu a že setkat se s opravdovým Dubajanem je tady poměrně náročné, protože občanství tohoto emirátu má jen necelých 20 % jeho obyvatel a získat jej jinak než narozením je téměř nemožné.
Nasedáme do pohodlného bílého džípu, který je silně klimatizován, takže na chvíli si oddechneme od venkovních 42 °C, ale po několika minutách si zakrýváme nezahalené části těla šátky, aby nám nebyla taková zima. Čeká nás cesta z Dubaje do vedlejším emirátu Šardžá do pouště Rub al-Chálí, a tam slavné pouštní safari.
Nejsme zrovna vyhledávači adrenalinu a už pár hodin před odjezdem nás mrazilo z představy, co nás dnes vlastně čeká, ale náš řidič a průvodce působí natolik klidným a pohodovým dojmem, že se naše obavy na chvíli rozptýlí.
Na chvíli.
Poušť na první pohled
Uháníme po kvalitní dubajské dálnici, kde je pro nás nepochopitelně omezená rychlost pouze 120 km/hod. Projíždíme i kolem odstavného parkoviště, na které jsou odtažena auta řidičů, kteří porušili silniční pravidla, ať už se jednalo o překročení rychlosti, či projetí křižovatky na červenou. Právě tady si vozidlo může provinilec za patnáct dnů vyzvednout poté, co zaplatí vysokou pokutu.
Po necelé hodině a půl sjíždíme na začátek písečných dun a řidič zastaví. Dostáváme 20 minut, abychom se seznámili s pouští a udělali si první fotky.
Poušť zabírá v podstatě celé vnitrozemí třetího největšího emirátu Spojených arabských emirátů Šardžá, který je jako jako jediný ze sedmi emirátů ohraničen jak Perským, tak i Ománským zálivem. Celé území kromě horského pásma Hadžar na hranici s Ománem, dosahujícího až 2000 m n. m., je bez trvalých řek a jezer.
Na první pohled tu neroste vůbec nic, ale náš průvodce nás po našem udiveném dotazu, jak tu mohou fungovat velbloudí a kozí farmy, ubezpečil, že zeleně je tu dost. Stačí se prý jen pořádně dívat. „Po srážkách tu vše vyklíčí, takže na podzim se poušť ´zazelená´“, vysvětlil nám a sám se tomuto výrazu při naznačení uvozovek zasmál.
Nadšeně jsme vystoupili do horkého písku a ihned pochopili, že boty tu jsou opravdu zbytečné. Brodili jsme se zlatavým pískem, snažili se vyšplhat na vrcholky dun a brzy jsme si začali zahalovat obličej všemi možnými součástmi oděvu, abychom se ubránili všude poletujícímu jemnému prachu. Pálil v očích, skřípal mezi zuby a my rychle pochopili praktičnost podivných roušek přes obličej, které jsme předtím viděli na starších ženách. Náš řidič si jen zkušeným pohybem uvolnil cíp šátku stočeného jako pokrývku hlavy a upevnil si ho přes nos a ústa. Oči měl zakryté už od začátku cesty slunečními brýlemi.
S dětinským nadšením z náročného brodění se pískem jsme se škrábali na vrcholky dun. Užívali jsme si volnosti a nekonečné rozlohy pouště, přesýpali písek mezi prsty a zcela jsme zapomněli na varování před jejími nebezpečnými obyvateli. Velká zvířata se tu vyskytují jen výjimečně a mnoha z nich hrozí vyhynutí. Pravděpodobnost, že spatříte arabského leoparda, hyenu žíhanou, arabského vlka, antilopy či gazely se opravdu blíží k nule. Zato je potřeba si dávat velký pozor na pavouky, štíry a jedovaté hady.
Postupně se se začaly sjíždět další džípy, které se stavěly do řady vedle sebe. Řidiči se radostně zdravili, objímali a vesele na sebe pokřikovali.
Pak ovšem všichni vypustili část vzduchu v pneumatikách a my jsme pochopili, že to, co nás čeká, asi přece jen bude trošku adrenalinová záležitost. Turisté jakoby mávnutím proutku ztichli a trošku vyděšeně čekali.
Klouzání po písku
Na pokyn našich řidičů nastupujeme zpět do aut, která se řadí do kolony. Řidič zkontroluje, zda máme dobře zapnuté bezpečnostní pásy a vyrážíme.
Zpočátku posádka našeho auta vesele žertuje a tváří se hrdinsky. Naše úsměvy však postupně tuhnou, až zmizí úplně a my se zapíráme všemi možnými končetinami do podlahy i střechy vozidla. Džípy z našeho pohledu nekontrolovaně kloužou po dunách, několikrát se přehoupnou do hlubiny za ostrým hřbetem a sem tam se na místě otočí. Veselé povykování ustalo a v autě je hrobové ticho. Někteří z nás už mají zavřené oči. Usmívá se pouze náš řidič, který zkušeně smýká autem po písku a po očku kontroluje, jestli jsme všichni stále ještě v pořádku. I když je jízda pro něj očividně denní rutinou a my se později shodneme, že jsme se celou dobu uklidňovali tím, že právě on musí mít spoustu zkušeností, protože vede celou kolonu a vybírá cestu, očividně si oddechneme, když po půl hodině vyjedeme na rovnou cestu.
Náš řidič se směje zelené barvě našich obličejů a vesele se ptá, jestli chceme jet domů stejnou trasou. Jednohlasně odmítáme.
Z auta se spíše vysypeme a k radostnému pobíhání mají naše pohyby opravdu daleko. Tentokrát jen s námahou vyšplháme na nejbližší dunu, kde se před námi otevře nádherný pohled na západ slunce nad nekonečnou pouští. Dlouze jen tiše sedíme a bez dechu zíráme na tu nádheru.
Když dorazí všechna auta kolony, řidiči opět nafouknou pneumatiky a my vyrážíme dál. Čeká nás ještě večer v pouštním kempu.
Tábor v poušti
Pokračujeme sice stále pouští, ale už po rovné vyježděné cestě a za chvíli se dostáváme na asfaltovou silnici. Řidič nám ukazuje zvláštní stromy zvané arabsky ghav, které představují jedinou viditelnou zeleň v širokém okolí. Jedná se o Prosopis cineraria, česky naditec, který je národním stromem Spojených arabských emirátů. Přestože běžně dorůstá výšky jen třech až pěti metrů, jeho kořenový systém sahá do hloubky i 80 metrů.
Po chvíli dojíždíme do tradičního tábořiště v poušti. Tady na nás čeká úžasná večeře v podobě bufet, kde si může vybrat opravdu každý a jediný problém představuje fakt, že i talíře, větších rozměrů než je běžné, jsou příliš malé, aby se na ně vešly všechny nabízené dobroty.
Lahodnou večeři doprovází program na nízkém pódiu, obklopeném našimi stolky. Jako první přichází nádherná arabská tanečnice břišních tanců s vlasy, které by mohly dělat reklamu na veškeré kadeřnické přípravky světa, a my přestáváme jíst a zíráme na její dokonalé pohyby.
Po několika skladbách je (k zármutku všech přítomných mužů) ohlášen tradiční arabský tanec tanoura.
Na pódium přichází mladý muž oblečený do dlouhé suknice. Postupně se začíná otáčet a pomocí svého oblečení vytváří neuvěřitelné efekty. Tanec připomíná náboženské vytržení tureckých dervišů, ale zatímco dervišové se tancem snaží o dosažení vnitřní čistoty, v těchto končinách se vždy jednalo spíše o taneční představení, které sloužilo k rozptýlení za dlouhých večerů v poušti. Na konci několikaminutového točení se tanečníkova sukně rozsvítí a celé představení tak k našemu velkému zklamání získává nádech zábavního parku.
Abychom se náhodou nezačali nudit, můžeme si v táboře půjčit a obléct tradiční oblečení místních, drobná žena tu vytváří na rukou zájemkyň bohatě zdobené vzory hennou, ale odvážlivci se mohou projet i na hřbetu velblouda.
Naši řidiči se sešli na koberci na kraji tábora a za halasného veselí pokuřují vodní dýmku. Z jejich gest je podezříváme, že se baví na účet barvy v obličeji svých klientů při cestě sem.
Přidejte odpověď