Postřehy

V neděli cestou do Provence nastoupila do autobusu nešťastná paní. Vůbec nikam se jí nechtělo, nerada cestuje, nemá ráda nové věci, cizinu, lituje, že se nechala k cestě přesvědčit, a nejraději by se hned vrátila domů.
Postupem času začala rozkvétat. Ochutnávala neznámá jídla, smlouvala na tržišti, usmívala se na místní, lezla na střechy a čas od času nechala manžela i dceru jít po svých a vyrazila sama.
Dnes mi poděkovala, jak moc si to užila.
Slzy mě řezaly v očích a měla jsem chuť ji obejmout.
Už dlouho mi nikdo neudělal tak velkou radost.
Z nešťastné paní se stala cestovatelka.

Rozhovor na západě Německa:
„Odkud vlastně jste?“
„Z České republiky.“
„Hm… to je hodně zajímavá země.“
„Vy jste tam byl?“
„Ano, několikrát. Je hodně zajímavá.“
„A kde jste byl? V Praze? V Českém Krumlově? V Kutné Hoře?“
„Ne… jenom v tržnici na hranicích.“

Malinká pekárna v zapadlé vesničce kdesi ve francouzském Mayenne.
Řada seniorů přede mnou kupuje jemný kulatý chleba, zvaný boule.
Pekařka ho vždy nakrájí a vloží do sáčku, který si zákazníci donesli.
Neodolám a koupím ho taky. Pekařka mi ho dá do igeliťáku a řekne cenu.
“A za sáček?” ptám se.
“Ten je zdarma,” usmívá se.
“Ale…” ukazuju rukou na sáčky lidí be frontě za mnou.
“Aha,” dovtípí se, “ale to není, aby šetřili. My se snažíme zbytečně neničit Zemi.”
Další životní lekce, kterou si budu navždy pamatovat.

Když dlouho necestuju, zdají se mi katastrofické cestovatelské sny. Teď jsem doma už skoro čtyři týdny a dneska v noci jsem spadla se třemi letadly, dvakrát bourala v autobuse a prošla jedním zemětřesením.
Ještěže pozítří už zase vyrážím.

Poznámka pro příště, až se mi zase někde ztratí klient:
Když se mne na ulici plné nočních barů, světel a polooblečených slečen policista zeptá, co hledám, není nejlepší nápad odpovědět, že klienta.

V Bath jsem si začala povídat s místní paní. Po krátkém rozhovoru se zeptala:
„Vy jste Američanka?“
„Ne, já jsem Češka.“
„Promiňte,“ omlouvala se rychle, „já jsem se vás nechtěla dotknout.“

Život v Provence, lekce číslo 1:
Ve vchodu k hotelovému bazénu se usídlily vosy a poštípaly mé klienty. Vyrazila jsem proto za správcem hotelu do recepce, kde proběhl následujíci (zcela vážně a bez jakékoli ironie míněný) rozhovor.
„V brance k bazénu se vám usadily vosy!“
„Já vím, asi se jim tam líbí. Občas tam bývají.“
„Ale ony poštípaly několik našich klientů!“
„Mne taky, koukejte,“ ukazuje mi napuchlý ret.
„Ale klienti tak nemůžou projít k bazénu!“
„Ale můžou, to není problém. Když ho obejdete z druhé strany, je tam v křoví ještě jeden vchod.“
Mám se pořád co učit.

Deštivý Alkmaar.
Celá zmoklá a promrzlá vběhnu do muzejní kavárny a objednám si čaj. Číšník se ptá, s čím si ho dám, a já odhodlaně prohlásím, že s rumem.
Bere to jako hodně dobrý vtip a přinese mi cukr.
Život v Holandsku není vůbec lehký.

To takhle po ránu jdete na (dámské) toalety v McDonald´s na Champs-Élysées a za dveřmi narazíte na do půl těla svlečeného ztepilého Itala/Španěla/Portugalce (?),  jak si v zrcadle zálibně prohlíží svou zarostlou hruď.

Ne že by to byl ošklivý pohled, ale přeci jen trošku překvapivý.

Sraz s klienty v 5.10 na Ruzyni, poslední autobus, kterým to stihnu, odjíždí z Brna ve 23.00, takže mě opět čeká noc na letišti. Promrzlá přijíždím na terminál a jdu si lehnout na stranu na sedačky, abych se aspoň chvíli prospala.

Ze služebního vchodu vychází pán, který mě poočku sleduje.

„No a co,“ říkám si v duchu vzdorovitě, „kašlu na všechny. Ať se mu to líbí nebo ne, prostě potřebuju aspoň chvilku spánku.“

Lehám si, přehodím přes sebe bundu a čepici si přetáhnu hluboko přes oči.

Když se uvelebím do alespoň trošku pohodlné pozice, zaslechnu cvaknutí dveří služebního vchodu a pak ještě jednou. Pak už jen slyším pánův tichý hlas, jak mi něco říká. Vyletím, připravená pohádat se o své právo lehnout si na lavičku, a vidím, jak mi podává bílou mikinu.

„Dejte si tohle pod nohy, ať máte aspoň trošku pohodlí. Ty sedačky jsou strašně tvrdé.“

I noci na letišti mohou být příjemné.

V roce 1987 jsem byla na gymplu při hodině němčiny zkoušená ze slovíček a neuměla jsem přeložit slovo ledovec. V té chvíli ve mně propukl pubertální vzdor a (asi poprvé v životě ) jsem k paní profesorce vedla dlouhý pobouřený monolog o tom, že je úplně zbytečné se takovéto blbosti učit, protože ledovec stejně nikdy neuvidím, a kolik vůbec lidí z celého Československa ho kdy vidělo!?!

Po mnohá léta pak bylo pro mě toto slovíčko symbolem zbytečnosti.

Kdykoli stojím na ledovci, na Gletscher si vzpomenu. A vždycky si uvědomím, jak moc dobře se mám.

„Hallo! Salat mit Thunfisch und Käse zu mitnehmen?“ zdraví mě jako starou známou slečna za pultem.

Vždycky jsem si přála být štamgastem v nějaké hospodě, kde by mě znali a věděli, co si dám. Ale že to bude Subway na nádraží v Norimberku?

Amerika byla úžasná, ale největší zážitek přišel na letišti ve Phoenixu.

Ve Starbucks jsem si koupila výborný čaj a asi za hodinu jsem si šla koupit další. Objednávám jej u slečny za pultem, když kolem prochází mladík, který mě obsluhoval předtím.

„Ale vy už jste si tu čaj kupovala,“ řekl, „chcete ten stejný?“

Přisvědčila jsem a on mi sdělil, že to přece nemusím kupovat, že mi to dají zdarma.“

„Ale já nemám účet ani hrnek,“ říkám udiveně.

„To nevadí, já si vás pamatuju.“

Předstírat, že zběsile fotím, kdykoli nemůžu popadnout dech cestou do kopce, není zrovna nejlepší nápad. Kdo má pak ty tisíce fotek promazávat?

Mé velké zklamání z Kuby.
Na cestování mě baví především lidé. Místa jsou zajímavá, ale to, co mi v hlavě zůstává především, jsou setkání.
Na Kubě se vyskytují dva druhy lidí, místní a turisté. A ti se totálně míjejí. Platí rozdílnou měnou, kupují jiné zboží, bydlí na různých místech, jedí jiná jídla, používají jiné dopravní prostředky. Totálně se míjí a vzájemně se ignorují.
Spojení mezi nimi zajišťují pracovníci cestovního ruchu, kteří umožňují, aby obě skupiny přežily.
Podstatou turistů je, že přinášejí peníze. To je stejné na celém světě, jenže tady si to najednou nepříjemně uvědomíte. Nejste lidé, jste turisté, tak plaťte. Ne za služby, ale za to, že jste turisté. Na Kubě lidé nežebrají, na Kubě lidé spravedlivě od turistů vymáhají věci, a když ti odmítnou, mohou se dočkat silné agrese.
Snažili jsme se co nejčastěji vymanit se z turistické zóny a dostat se k místním a změnit to rozdělení domorodec – turista na člověk – člověk. V podstatě se nám to nepodařilo. Jsme turisté, tak prostě platíme. Za to, že jsme utekli z turistické zóny a poobědvali v bistru s místními, za to, že jsme si v obchůdku nic nevybrali, za to, že se při stříhání Dominiqua na návsi v zapadlé vesnici dívali i místní obyvatelé, …
Kubáncům moc přeji jejich politické tání a jsem si jistá, že brzy přijde obrat (v době naší návštěvy tam byl i Obama a hráli Rolling Stones). Zároveń se o ně bojím, protože vůbec nechápou, že turisté předpokládají za své peníze služby, a že lístky na rýži a fazole se prostě jen tak nedostávají.
Moje zásadní zjištění z Kuby se však týká podobnosti s ČR. Lidé, kteří nikdy nikde nebyli, si jsou neochvějně jistí, že jejich země je nejkrásnější, krajina nejlákavější, mango nejsladší a banány největší a právě oni si vystačí sami a nikoho nepotřebují.
Otevřené hranice i mysl přináší především pokoru.

„A kolik má dcer?“ ptáme se našeho dubajského známého, když nám ukazuje rodokmen královské rodiny, kde je vyobrazeno devatenáct synů bývalého emíra.

„Netuším,“ odpovídá Bashai udiveně, „to přece nikoho nezajímá!“

Po pár dnech v Norsku mi německé ceny připadají směšně nízké. Ráno jsem si dokonce bez výčitek vzala z nádraží domů taxíka.

Brněnské letiště má své kouzlo.
Kde jinde rozsvěcí vstupní halu při odletu jediného linkového letadla ten den?

Islandská logika

V Norimberku přesedám z vlaku na autobus tak často, že už patřím skoro k místním. Dnes mne zdálky zdravila stewardka autobusu a dva taxikáři.

Evropský čas je relativní.
Je-li na anglickém obchodě napsáno, že otvírá v 10.00, znamená to v praxi, že prodavačky tam vše připravují už od 9.45, a když sem v tento čas přijdete, řeknou vám, že už můžete klidně nakupovat, že už tam stejně jsou.
Otvírá-li v Německu obchod v 10.00, v 9.58 se objeví za skleněnými dveřmi prodavač s klíčem, který s pohledem na hodinky čeká, až odbije celá, a v té chvíli otevře.
Má-li francouzský obchod otvírací dobu od 10.00, znamená to: Do deseti určitě nechoďte, pak se uvidí.

Procházím trh v Aix-en-Provence, kochám se nádhernými a voňavými sýry, když mě osloví jeden z prodejců. Zeptá se, odkud jsem, pochválí mi mou francouzštinu a chvíli si povídáme.

„Jasně,“ říkám si, „chce prodat.“

Pak se rozloučíme a já odcházím. Pán mě zavolá a podává mi bochníček nádherného sýru. Prý, abych měla hezký den.
Nezbyde mi, než k němu koupit bagetu. Jdu do první pekárny, kde zrovna dopékají novou várku baget. Poprosím, jestli mi prodají půlku bagety. Pán ji odněkud vykouzlí a odmítá moje peníze. Prý je už dvě hodiny stará.
V Provence se skvěle obědvá.

Večer provensálských specialit (4 druhy tapenád, 3 druhy oliv, ančovičková pasta, lilkový kaviár, salám z camargueského býka, místní rosé) – i to patří k zájezdům do Provence.

Na letiště Kilimandžáro přijíždíme se zpožděním, takže popadneme zavazadla a běžíme k celní přepážce. Ve frontě narychlo vyplňujeme prohlášení o opuštění Tanzanie a naše vedoucí nám diktuje, co máme do jednotlivých kolonek zapsat. V tom spěchu a zmatku špatně přeloží „účel pobytu“ jako „místo pobytu“, a abychom nevypisovali všechno, kde jsem byli, dostaneme pokyn, ať tam napíšeme vrchol celého našeho putování: stanový kemp Kati-Kati v Národním parku Serengeti.
Vyplněno, první z nás přichází na řadu k nepřístupně se tvářícímu úředníkovi. Ten rutinně prochází formulář, ale v jednu chvíli se zarazí – podívá se na naši vedoucí, pak znovu do formuláře a několikrát to zopakuje. Potom přivolá svou kolegyni a oba po chvíli překvapeně vyprsknou smíchy. Postupně přichází další a další celníci a výbuchy smíchu prokládají otázkami vykulené a nic nechápající cestující. Nakonec ji propustí a k okýnku přichází další z naší skupiny.
Scéna se opakuje, ostatní fronty stojí, neboť všichni celníci u naší přepážky brečí smíchy.
Konečně přijde řada na mě.
Nevím, co si mám o tom všem myslet, a cítím se fakt podivně, když se mě slzící úředník zeptá, jestli jsem taky byla Kati-Kati v Serengeti (Have you been also Kati-Kati in Serengeti?). Po mé kladné odpovědi celá kabinka znovu vybuchne smíchem, gradovaným ještě mým přikývnutí na dotaz, jestli se mi to líbilo.
Až teprve po projití kontroly se mi dostane vysvětlení – mezi mnoha nářečími Tanzanie právě to, které používají naši celníci, překládá název Kati-Kati jako sex.
Není proto divu, že naše otevřená přiznání účelu pobytu v tomto národním parku je překvapí a že celá naše devítičlenná skupinka rozdílného věku na ně působí jako zjevení.
Největší salva smíchu však provázela neznámého, velmi decentně vyhlížejícího staršího pána, který stál ve frontě za námi a kterému jsme při čekání nadšeně líčili krásy stanového kempu Kati-Kati. Na celníkovu otázku, zda on byl taky Kati-Kati v Serengeti, bezelstně odpověděl, že ne, ale poté, co od nás slyšel, je to jeho životní sen.

Let a čekání na kufry s Jeanem Reno. Má míra zážitků na červenec je naplněna. 😉

Do Brna za námi přijela naše brazilská kamarádka a hrozně se těšila, že uvidí opravdové cikány, které zná jen z literatury, nechá si od nich věštit z ruky a koupí si od nich stříbrný přívěšek.
Velmi rázně jsme jí vysvětlili, že kdyby jí kdokoli cokoli na ulici nabízel, má si držet peněženku a vůbec se s ním nebavit.
Druhý den v tramvaji k ní přistoupil podivný muž a dle jejích slov jí decentně nabídl cosi stříbrného v dlani. Dbalá našich rad jej začala divoce odhánět rukama a křičet, ať jde pryč, že ona nic nechce a nic mu nedá.
Pán byl prý poněkud překvapený, ale znovu jí ten medailonek nabídl. Scéna se opakovala.
Až po chvíli se ukázalo, že to byl revizor.

Při transferu z letiště do hotelu v Paříži jsem zdůrazňovala, aby si dávali klienti pozor na peněženky, zvláště pak v metru, a uvedla jsem několik smutných příkladů, kdy byli naši klienti okradeni a my nebyli schopni udělat naprosto nic.
Po ubytování a při prvním nástupu do metra se za skupinku 4 klientek natlačil mladý muž. Připomínám, že to byly dámy v tom nejlepším slova smyslu – milé, přívětivé, distingované,… Najednou jsem si všimla rozruchu a celý vagon se díval na ně.
Jak jsem se později dozvěděla, onen mladý muž ukradl jedné z nich peněženku (zespodu zapnuté tašky, přes niž byl přehozený kabát) a chtěl ještě zmizet na stejné zastávce ven. Jiná klientka to ovšem viděla a rozkřikla se na něj. Dámy muže chytly, aby nemohl vystoupit, a spustily na něj (slovensky), aby peněženku vrátil. Pán se tvářil, že vůbec neví, o čem se mluví. Duchapřítomné dámy ovšem nelenily a začaly pána tlouct vším, co měly po ruce – deštníkem, petlahví, bundou, kabelkou. Až to vyděšený pán vzdal a ukradenou peněženku upustil na zem.
To ovšem dámám nestačilo a pokračovaly v bití (za překvapeného dozoru celého vagonu) až na další zastávku, kde onen muž zbaběle utekl.
Z metra ovšem vystoupily opět jemné a usměvavé dámy.
Mají můj hluboký obdiv.

Z letošního setkání historických velocipedistů v Nizozemsku jsem si mimo stovek obrázků kol přivezla fotku, na kterou se nemůžu vynadívat. A začínám se těšit na důchod.

Zvykla jsem si, že v Evropě v podstatě nikdo nezaregistroval rozpad naší země, takže ve Velké Británii, Francii, Španělsku, Itálii, … a většinou i v Německu říkám, že jsem z Československa – a to už někteří tuší.
O to víc mě překvapil rozhovor při čekání na letišti v Dar-es-salam v Tanzánii:

„Odkud vlastně jste?“ zeptala se mě žena o něco mladší než já po chvíli konverzace.

Zapřemýšlela jsem nad vhodnou odpovědí: „No… z Evropy.“

„Dobře, ale odkud?“

„No… víte, kde je Německo? Tak vedle.“

„Ale vedle Německa je přece více zemí!“

„OK, já jsem z Československa,“ řekla jsem už ze zvyku.

„Z Československa? To už přece neexistuje! Jste z České republiky, nebo ze Slovenska?“

„Jak to víte???“ zeptala jsem se celá vykulená.

„No, snad jsem chodila do školy!!!“ odpověděla dáma dotčeně.

Británie žije referendem. Každý tu má vyhraněný názor, zda opustit EU, či v ní zůstat. Jediní neutrální jsou obchodníci. Ať už jste PRO nebo PROTI, tričko pro vás mají.

Nádherný slunečný den v jihozápadní Anglii.
Prudkou kamenitou stezkou sejdeme z Minack Theatre na pláž Atlantiku s nejjemnější pískem v celém Cornwallu.
„Všichni si zujte boty!“ zavelím, aby si užili té nádhery.
Skupina gymnazistů na mě překvapeně hledí.
Až jeden se udiveně zeptá: „A to tady jako máme chodit v ponožkách?“

Na kostele v Karlsruhe, který stojí hned vedle pivovaru proslulého svým pivem proklamovaným jako Das unfiltrierte Original (tedy nefiltrovaný originál), se objevil tento nápis.
Evangelíci-lutheráni mají bod.

Protože jedu z Německa do Brna, odkud letím do Londýna, mám u sebe peněženky s korunami, librami a eury a jednu pracovní peněženku. Navíc jsem rodičům zapomněla vrátit peněženku s fority, takže mám v kabelce pět peněženek.

Logické a jasné.

Tak to asi nepřipadalo rentgenové kontrole zavazadel – důvod jejich podezíravých pohledů mi došel až zároveň s tím, proč už na mě dvacet minut nepřetržitě zírá pracovník security.

19. 4. 1942 během večerní mše dopadla do rotundy v maltské Mostě bomba. Nevybuchlá zůstala zaklíněna v podlaze. Česká verze pokračuje tak, ze přivolaní pyrotechnici v ní místo výbušniny našli pozdrav a vzkaz od dělníků plzeňské zbrojovky.
V Mostě o tomto příběhu nikdo nic neví. Překvapený byl i farář, kterého jsem se zeptala. Nikdy o tom nic neslyšel.
„A jak je teda možné, ze bomba nevybuchla?“ zeptala jsem se prostince.
„Zázrak!“ odpověděl podrážděně a s nesouhlasným vrtěním hlavou odešel.

Po letech jsem narazila na svou oblíbenou větu z Karpatských her, kterou jsem si opakovala, když jsem v prehistorii odjížděla na rok do Anglie. A pořád platí. „Neobávej se ničeho, vydej se třeba na konec světa, všude to nějaké je. Nezabíjí hlad, žízeň ani dálka, ale strach z nich.“

Tak nám dnes uprostřed La Manche a noci vypnuli motory na trajektu. Divný pocit.

Pak ale oznámili, že to bylo kvůli přistání ambulance, protože na palubě se narodilo dítě.

Taky divný, ale o moc lepší.

To takhle jedete podesáté na 14 dnů k tchánům a říkáte si, že už tam znáte každý kámen.

A pak vám zavřou vaši zkratku polňačkou a vy musíte vydat ještě užší „lesňačkou“ a objevíte opuštěný klášter z 12. století. Tak se začnete pořádně koukat kolem a objevíte místa, kam nejezdí turisté, ale jenom místní rybáři, najdete nádherné liduprázdné písečné pláže, rozeklaná pobřeží, kde byste vydrželi jen tak sedět celý den, a znovu zjistíte, že Bretaň je prostě úžasná!

To takhle po hodně náročném zájezdu vystoupíte po delším čase v Dublinu z letadla a počítáte minuty, které vás dělí od postele. A pak najednou sedíte v pub, když majitel zjistí, že netušíte, co je to baby guiness, dá si s vámi jednoho na účet podniku, všichni okolo vás dupou, zpívají a tančí, vy byste tu atmosféru strašně chtěli zachytit navždy, ale hrozně se vám nechce mezi sebe a to vše okolo stavět foťák, a najednou zjistíte, že vás cestování vlastně pořád ještě strašně baví.

Ráno jsem si vzala z nádraží domů taxíka. Zaplatila jsem cestu, a když jsem vystupovala, zeptal se řidič, odkud jsem. Když jsem řekla, že z České republiky, zašmátral v kapse ve dveřích a podával mi stokorunu.
Prý to vypadlo nějakému cestujícímu.
Taky vám taxikáři dávají peníze?

Dnes jsem měla cestou z Rotterdamu domů skoro pětihodinové „mezipřistání“ v Praze. Vyrazila jsem do centra, prošla místa, kde jsem roky nebyla, a znovu si uvědomila, ze Praha je prostě úchvatná.
Nejvíc mě však zaujal vyslechnutý telefonát. Před směsí obchůdků a restaurací v nejcentrovatějším centru volal mladý muž ve středověkém oblečení (patrně) svému kamarádovi:
„Čau, nechceš nám tu jako brigádu hrát turistu?“
Musím se pozeptat v cestovkách, kolik platí těm mým.

Celý večer marně přemýšlím, proč vlastně nebydlím v Nice – město mezi mořem a kopci, koupání v moři přímo v centru, úzké uličky, skvělá zmrzlina, „vodní hrátky“ na náměstí Massena, pohodička, průměrně 9 slunečných hodin denně, trhy plné tapenád a oliv, na každém rohu restaurace s mořskými plody, lidé sedící dlouho do noci u stolků na ulicích u vína, usměvaví Provensálci, … Takový trošku ráj na zemi.

Paříž, skupina velmi milých, ale poněkud svérázných Slováků z východu.
Při čekání ve frontě na Notre Dame jsem bezděčně vyslechla následující rozhovor tří asi pětapadesátiletých dam.
„To je hrozné, všade, kam sa pozriete, všade bezdomovci.“
„A je ich každým rokom viac a viac.“
„Keď som bola mladá, vôbec si nepamätám, že by nejakí bezdomovci boli.“
„Ja som túto šla vyniesť smeti a priamo na prahu ležali dva. Tak som ich ubila lopatkou.“
„Ja ich beriem motykou. Jedna poriadna rana priamo za hlavu a je po nich.“
„Sused je polieva kyselinou, ale tie ostatky sú dosť nechutné. My ich radšej topíme.“
Chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem ve správném časoprostoru, ale pak mi to nedalo a zeptala jsem se.
Slovenština pro šneka i slimáka používá stejný výraz. Proto šnek bez domečku je prostě bezdomovec.
Protože s těmito lidmi mám trávit ještě tři dny, dost jsem si oddechla.

Nejsem v Turecku poprvé, ale úplně jsem zapomněla na jejich pohodu a klid. Celníci se na vás při pasové kontrole usmívají, paní na zastávce metra, kterou poprosíte o mapu, s vámi žertuje, policisté, kterým omylem vběhnete před auto, na vás vesele zamávají, lidé na ulici vám nabízejí pomoc, sotva vytáhnete mapu či se začnete rozhlížet, … Všechno je v pohodě i přes ruch čtrnáctimilionového velkoměsta. A to vše přes fakt, že je ramadán a většina z nich nejí a nepije nic v tomto vysilujícím vedru.
Co nás nejvíc překvapilo, byl fakt, jak s úsměvem a vnitřní jistotou popisují své rozhodnutí postit se a sílu, jakou jim to dává. Bez náboženského běsnění, bez vnucování jiným, jen se svou vlastní jistotou. A skutečnost, že když ohlásili konec dnešního půstu, nevrhly se fronty před restauracemi dovnitř, ale všichni v klidu a s úsměvem čekali, až je číšníci usadí.
Dnes je nejsvatější noc – Mohamedovi byl zjeven Korán. Na hlavním istanbulském náměstí jsou statisíce lidí. Všichni si klidně užívají svých pikniků a povídají si. A usmívají se na vás.
Přestože se vyhýbám davům a podezírám se, že se u mě začíná vyvíjet demofobie, tady je mi dobře.
Pár dnů v Istanbulu bychom si měli asi čas od času naordinovat všichni.

Už jsem se skoro bála, že mi letos nepřibude perlička do mé sbírky „Otázky, na které neumím odpovědět“.
Včera v Londýně:
„Prosím vás, to londýnské metro je stále nejstarší metro na světě?“
„No… ano…“
„To ještě nikdo nepřekonal?“