Historie ukazuje, že i ty nejbláznivější sny je možné si splnit. A Bertramu Cloughu Williams-Ellisovi se to povedlo. Postavil si své místo snů: vesnici padlých budov – Portmeirion.
Bertram Clough Williams-Ellis se narodil 28. května 1883 v Gaytonu v anglickém hrabství Northamptonshire jako druhý syn reverenda a známého horolezce Johna Clougha Williams-Ellise a jeho ženy Ellen Greaves. Ve čtyřech letech se však rodina přestěhovala do severního Walesu, kde se otec narodil a jeho rodina měla silné kořeny – svůj původ odvozovali od Owaina Gwynedda, který jako první získal titul kníže (do češtiny nesprávně často překládáno jako princ) velšský.
Svůj zájem o architekturu a krajinný design rozvíjel Bertram Clough Williams-Ellis na Trinity College v Cambridge (kterou ale nikdy nedokončil) a poté na škole architektury v Londýně. Několik měsíců po úspěšném ukončení studií si tam také založil vlastní architektonickou kancelář. K jeho nejznámějším pracím patří chata na vrcholu Snowdonu, kterou však v 60. letech 20. století označil princ Charles za „nejvýše položený slum ve Walesu.“
Už od raného mládí toužil postavit ideální vesnici prorůstající do svého okolí tak, aby s ním tvořila nedílný celek. Aby svůj sen zrealizoval, začal od 20. let 20. století hledat vhodné místo pro svůj projekt.
Zpočátku byl přesvědčen, že jeho představy může splnit pouze ostrov, ale žádný z těch, které se mu líbily, si nemohl z finančních důvodů dovolit. Proto vzal za vděk pozemkem za 20 000 liber, který se nacházel jen čtyři míle daleko od jeho velšského sídla Plas Brondanw v Cardiganském zálivu, jež zdědil roku 1908.
Ještě před tím, než tu postavil jedinou budovu, změnil název tohoto místa. Namísto velšského Aber Iâ, znamenající „ústí ledovcové řeky“, jej pojmenoval Portmeirion, přičemž slovo port (znamenající v angličtině přístav) odkazuje na fakt, že pozemek leží na pobřeží, a Meirion je anglický název této oblasti.
Dalším krokem byla proměna viktoriánského domu v zátoce na hotel, který bude přinášet zisk pro rozvoj vesnice.
Nesourodý soulad
Hlavním principem celého projektu byl požadavek, aby přirozená krása místa a jeho rozvoj šly ruku v ruce. Věřil, že je možné tento pozemek rozvíjet, aniž by byl zničen, a doufal, že vesnice donutí návštěvníky přemýšlet o souladu budov a přírody.
Proto začal na skalnatý poloostrov kousek od ústí řeky Dwyryd do Průlivu svatého Jiří svážet z celého světa nechtěné budovy i jejich části určené k likvidaci. Vznikla tak originální směska. Vedle jakobitské radnice, panteonu a soch ze Siamu (dnešního Thajska) tady návštěvníci najdou italskou zvonici, hrad, maják a další části budov z různých koutů zeměkoule. V této souvislosti nikoho nepřekvapí ani vítězný oblouk, který slouží jako vchod do celého objektu. Vedle sebe v souladu stojí neoklasicistní kolonáda z Bristolu, sochy Buddhy a jónské sloupy spolu se sochou Herkula. To vše doplňují nádherné zahrady s blahovičníky, magnoliemi, azalkami, cypřiši, rododendrony a kaméliemi, jež zde založil již předchozí vlastník pozemku George Henry Caton.
Centrum celého seskupení tvoří středomořská piazza s obdélníkovým bazénkem, obklopená velkým sloupořadím i domky s terakotovými střechami. Všemu dominují pastelové barvy, především tyrkysová, okrová a žlutá.
Celý projekt vznikal po dobu padesáti let ve dvou etapách od roku 1925. Do roku 1939 sem byly přiváženy nejvýznamnější stavby a v letech 1954 až 1976 se ladily detaily.
Architektova malá lež
Pro veřejnost byla vesnice otevřena už v roce 1926 a hned 6. ledna tohoto roku vyšel v časopise The Architects Journal první článek o tomto unikátním projektu. Obsahoval množství návrhů a fotek zmenšených modelů vesnice a jeho účelem bylo především přitáhnout pozornost potencionálních sponzorů. Tento článek však také dokazuje, že Williams-Ellis měl celou vesnici hned od počátku přesně naplánovanou, přestože to později několikrát popřel.
S publicitou přišla ruku v ruce i kritika, která za projektem viděla jen chorobnou mysl blázna a vesnici charakterizovala jako symbol britského uhranutí výstředností.
I přesto je Portmeirion dodnes populární a žádný návštěvník Walesu si jej nenechá ujít. V létě toto místo navštíví každý den přes tři tisíce lidí a během celého roku se tu konají kulturní akce, setkávání a koncerty. Nejrušněji tady však bývá o jenom z březnových víkendu, kdy se zde každý rok setkávají fanoušci britského kultovního seriálu ze 60. let 20. století The Prisoner, který se v Portmeirionu částečně natáčel. Společně deklamují všeobecně proslulé věty a přehrávají některé scény.
Největší zisk na provoz vesnice však přichází z ubytování. K tomu slouží především Hotel Portmeirion s exotickými interiéry, kde např. nábytek v baru Jaipur byl dovezen z indického Rádžasthánu. Vyhledávaná je také možnost přenocování v některé z budov vesnice.
Výdělečný je i obchod Ship Shop umístěný v bývalé kapličce, kde si návštěvníci mohou koupit známý portmeirionský porcelán s květinovými vzory. Jeho autorkou je dcera zakladatele vesnice Susan, která založila svou firmu spolu s manželem roku 1961. Jeho druhá dcera Charlotte se dala na vědeckou dráhu a syn Christopher padl roku 1944 v boji u italského Monte Cassino.
Roku 1972, ve svých 89 letech, byl Bertram Clough Williams-Ellis pasován na rytíře za svoji službu k uchování životního prostředí a architektury a stal se nejstarším člověk, kterému královna titul rytíře udělila.
Ani pohřeb tohoto pána nebyl zrovna konvenční. Zemřel klidně ve svých 94 letech. Dle jeho přání však neproběhla běžná kremace, ale jeho popel byl nasypán do rakety, která byla použita při novoročním ohňostroji nad Portmeirionem dvacet let po jeho smrti.
K Portmeirionu se můžete dostat z Porthmadog autobusem číslo 99B, který zastavuje přímo před vstupní branou. Chcete-li se trošku projít, jeďte vlakem do Minfforddu, odkud se k vesnici dostanete pěšky za necelou půlhodinu. Příjemná je i cesta z Porthmadog, která zabere asi hodinu chůze.
Článek byl publikován 21. 10. 2016 v páteční příloze Víkend deníku Právo
Přidejte odpověď