Každý, kdo jej uvidí poprvé, zůstane ohromeně stát. Lidské dílo, které přežilo tisíciletí, vyvolává v člověku obdiv a úctu k dávným civilizacím, k jejich umu i k lidským rukám, bez nichž by Pont du Gard nikdy nestál.
Když přestane stačit voda…
Vznik mostu souvisí s rychlým růstem a rozvojem nedalekého města Nîmes. V 1. století n. l. se jeho populace rozrostla na více než dvacet tisíc obyvatel. Jeho občané rychle bohatli a potřebovali ke svému životu stále více vody. Ta totiž byla nejenom základní potřebou, ale i symbolem hojnosti a antického umění života. Životodárná tekutina se dokonce stala i symbolem sociálního statutu – zatímco bohatí měli své domy zásobovány tekoucí vodou, chudí lidé se museli spokojit s veřejnými fontánami. Navíc obyvatelé Římské říše vodu využívali nejenom pro zemědělské účely a hygienu, ale stále více byla nutná pro každodenní luxus a komfort.
Život Římanů byl totiž nepředstavitelný bez lázní, které sloužily nejenom k očistě těla, ale především jako místo setkávání a probírání věcí politického či společenského rázu. Na veřejných místech, jako byly lázně či fórum, fungovaly i luxusně zdobené kolektivní latríny, v nichž byla čistota udržována díky promyšlenému systému tekoucí vody. Stavěly se veřejné fontány, zahrady s vodními kaskádami a další stavby, které vyžadovaly stále více a více vody. Přestože pramen řeky Nemausus, na němž Nîmes vzniklo, zásoboval město po dlouhou dobu, najednou přestal stačit.
Proto představitelé města rozhodli o realizaci velkolepého projektu – akvaduktu, který by denně přiváděl 35 000 m³ ze 47 km vzdáleného Uzès. Zaplacen měl být z daní za městské pozemky a z příspěvků bohatých občanů, kteří si stále častěji stavěli lázně a čarokrásné zahrady ve svých soukromých domech, které bylo nutné zásobovat dostatkem vody. Akvadukt navíc měl zvýšit reputaci již tak nádherného města.
Zadavatelé projektu si vybrali tzv. redemptores, tedy dodavatele z okolí, kteří měli dobré informace o této krajině a znali i místní zdroje. Ti pak najali topografy a vodohospodáře, kteří byli povoláni z Říma či vybráni mezi vojenskými inženýry. Architekti byli naopak zvoleni místní. Na vzniku mostu se podílely stovky lidí, ať už to byli nekvalifikovaní dělníci, či zruční kameníci, tesaři, kováři, dřevorubci, ale i projektanti.
Stavba akvaduktu, realizovaná mezi lety 40 až 60 n. l., vycházela z rázu krajiny a využívala zemské přitažlivosti. Jako zdroj byl zvolen celoročně fungující pramen v povodí řeky Eure nedaleko Uzès v nadmořské výšce 71,25 metru. Akvadukt tedy musel do Nîmes překonat na necelých padesáti kilometrech výškový rozdíl 12,3 metru.
Pont du Gard
Největší a do dnešní doby nejzachovalejší částí tohoto velkolepého projektu je most zvaný Pont du Gard. Měl nejenom přivádět vodu do Nîmes, ale záměrem zadavatelů bylo i ukázat světu výjimečnost římské civilizace a její moc a prosperitu.
Při stavbě byl využit měkký žlutý vápenec, z lomu vzdáleného jen šest set metrů proti proudu od mostu na levém břehu řeky. Obrovské kusy kamene se zde odštěpovaly krumpáčem a dalšími ostrými kovovými nástroji. Dle odhadu archeologů bylo z lomu odvezeno 120 000 m³ kamene, který byl použit nejen na stavbu Pont du Gard, ale i na další mosty či stavby související s akvaduktem.
Na místo pak byl kámen dopravován především na lodích. Třípatrový most o délce 360 metrů a výšce 50 metrů byl postaven z 21 000 m³ kamene o celkové váze 50 400 tun.
Okolní kopce jsou navíc bohaté na vápenec, který je základním materiálem pro vápno, využívané pro výrobu malty. Předpokládá se, že se vápno pálilo po dobu pěti dnů v jedné ze zhruba stovky pecí, rozmístěných po okolí, z nichž každá měla objem 20 m³.
Tři řady oblouků přes údolí
Nejvyšší stavba římského světa překlenuje údolí řeky Gard šesti oblouky, z nichž jen jeden překračuje samotný tok. Největší z nich má rozpětí 24,52 metrů a patří k největším v Římské říši. Základy leží na kamenech, které byly při nízkém stavu vody odkryté, což značně stavbu zjednodušilo. I tak je neuvěřitelné, že při stavbě tohoto patra nebyla použita malta a kameny drží jen vlastní vahou.
Paty pilířů jsou vybaveny vlnolamy, které most spolu jeho s mírným zakřivením měly ochránit před častými povodněmi. Archeologové tu objevili stopy skvělé organizace práce – kameny byly očíslovány a označeny, aby přišly na předem určené místo, malé pravidelné prohlubně jsou pozůstatkem uchycení lešení a našly se i důkazy o využití kladkostroje.
Druhé patro mostu s jedenácti oblouky bylo stavěno z pravé strany vždy po dvou obloucích, stejně tak i třetí patro, široké už jen 3 metry a vysoké 7 metrů. Na vršku pak vede kanál, zanesený vrstvou vápníku, zakrytý kamennými deskami, které zabraňovaly znečištění vody. Tím po dobu více než sto padesáti let proudilo každou sekundu 400 litrů vody.
Všechna voda z Uzès doputovala akvaduktem do castellum aquae, tedy vodní věže v Nîmes, odkud se pak rozváděla olověnými trubkami do jednotlivých částí města. Obyvatelé si mohli koupit licenci ke spravování části tohoto vodovodu. Tito „castellarius“ pak byli zodpovědní za dodávku vody a otvírali a zavírali uzávěry dle aktuální spotřeby, nedostatku či závislosti na zvláštních událostech.
Systém sice fungoval až do počátku 6. století, kdy region obsadili Frankové a Vizigóti, ale ke konci jím protékalo už jen 10 000 m³ vody denně, které byly využívány pouze pro zemědělské účely.
Další osudy mostu
Po odchodu Římanů se o most už nikdo nestaral a stavba začala chátrat vlivem povětrnostních podmínek i vegetace, která celou konstrukci narušovala. Na rozdíl od zbytku akvaduktu, který systematicky v letech 1150 až 1200 rozebírali mniši na stavbu kostela, měl Pont du Gard relativní štěstí – odstraněno z něj bylo „jen“ dvanáct oblouků a nosná zeď.
Už v 18. století se stal most oblíbenou turistickou atrakcí. Kromě mnoha umělců, kteří tu nalézali inspiraci, sem přijížděla i aristokracie a panovníci z celé Evropy, a tak už roku 1840 byl zapsán na seznam francouzských památek chráněných státem. Roku 1985 se dostal také na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Jeden z nejlépe dochovaným příkladů římské důmyslnosti tak může ohromovat dodnes – a má koho: každý rok jej obdivuje 1 400 000 návštěvníků.
Mezi turistickým centrem na levém břehu řeky Gard a mostem začíná skoro kilometr a půl dlouhá stezka s názvem Mémoires de Garrigue.
Základ výrazu garrigue lze hledat v preindoevropském „kar“ či „gar“, označující kámen. Z něj pak vzniklo keltské guarric i occitánské garric, znamenající strom rostoucí z kamene či skály. Pojmenován tak byl dub, který je typický pro tento suchý biotop, zvaný garrigue.
Rostliny vyrůstající z vápence musí odolávat dlouhému období sucha v létě, ale i přesto vytváří prostředí plné barev a vůní. K typické flóře tu patří jalovec, zimolez, tymián, listnatec pichlavý či devaterník penízkovitý.
Skupina vědců různých oborů tady obnovila zemědělský pozemek o rozloze 15 akrů a na něm zrekonstruovala dávné lidské aktivity typické pro tento kraj. Návštěvníci se tak mohou dozvědět, jak lidé formovali svoji krajinu až do počátku 19. století.
Cesta zájemce provede vinicemi, mezi starými olivovníky a morušemi, ale prohlédnout si lze i chýše, zídky a zbytky akvaduktu, postavené tzv. suchou cestou, tedy bez použití malty.
Dostatek času je nutné si vyhradit na nádherné muzeum v suterénu turistického centra. Milovníci historie i techniky ocení modely římských staveb, virtuální rekonstrukce a odolat nelze ani multimediálním obrazovkám s obrovským množstvím poutavě zpracovaných informací. Dozvědět se tu lze i o roli vody v antickém světě a obdivovat můžete také model domů se zahradami a lázněmi. Nezapomenutelným zážitkem je i krátký film, v němž si je možné Pont du Gard prohlédnout z pohledu pilota letadla.
Článek byl publikován 22. 9. 2017 v páteční příloze Víkend deníku Právo
Přidejte odpověď