Milé dámy,
vezmete-li si muže, jehož životní vášní jsou historická kola, můžete naivně doufat, že ho to brzy přejde. Pravděpodobnější však je, že se sama naučíte jezdit na vysokém kole (neboť jedno dostanete jako „skvělé“ překvapení k narozeninám), začnete akceptovat, že se na různých místech bytu válí prastaré zvonky, zaseknutá ložiska či rozbité řetězy a vašemu muži se oči rozzáří jen a pouze tehdy, mluví-li o svých rezavých miláčcích.
Smíříte se s tím, že jediným konverzačním tématem kamarádů vašeho muže je to, co vy považujete za rezavé plečky (i když příšerné ceny), zvyknete si, že hodnotu má to, co je staré (uznávám, to dodává trochu naděje), rezavé a plné pavučin, a naučíte se předstírat pohoršení nad poniklovanými řídítky namísto pochromovaných (nebo obráceně?).
Pro klid a pohodu manželství postupně akceptujete i fakt, že chcete-li strávit dovolenou s mužem svého života, nezbude Vám než párkrát do roka vyrazit na setkání podobně postižených, kterých se koná víc než dost po celém světě.
A pak Vám dojde, že veškeré vtipy o funkcích a obsahu mužského mozku jsou přehnané. Že jediná položka, kterou Váš manžel v hlavě má, je kolo. Tedy, abych byla přesnější: cokoli, co má dvě kola, nemá motor a je to starší než Vy.
Jednoho dne Vás pak manžel pozve na víkend do Paříže. Poté, co projevíte radost, Vám však suše oznámí, že on jede závodit na stroji starém 150 let a Vy tam jedete, abyste fotila.
Za ta léta společného soužití Vás už jen tak něco nepřekvapí. A tak začne víkend, který si nazvete: Jak cvoci jedou na velocipedu z Paříže do Versailles.
Plány byly úžasné: z centra Paříže pojede jednu prosincovou neděli dvacet velocipedistů před zámek ve Versailles. Trasa ani datum nebyly vybrány náhodně, protože 11. 12. 1867 se jel první světový závod na kolech. A zopakování této události u příležitosti stopadesátiletého výročí přeci nelze odolat!
Jenže stroje z předminulého století s sebou nesou problémy. A mimo jiné i logistické.
Abychom nemuseli přesunovat našeho prapředka dnešních kol moc daleko, ubytovali jsme se hned naproti nádraží ve Versailles. Bohužel parkoviště se nacházelo tři patra pod zemí a já celou noc řešila, jak vytáhneme šestadvacetikilové monstrum úzkým schodištěm na světlo boží. Tedy spíš tmu boží, protože se vše odehrávalo po páté hodině ranní.
Naštěstí se ukázalo, že konstruktér výtahu myslel i na podobné podivíny a zkonstruoval výtah přesně na rozměry velocipedu.
Další nebezpečí představovaly turnikety u vchodu do RER. Naštěstí jsme byli ve Francii a místní zaměstnanci, aby se vyhnuli řešení jakéhokoli problému v neděli ráno, nechali všechny vstupy otevřené. Nástup do vlaku už byl hračka. Stejně tak jako vyrovnání se s pohledy nemnoha překvapených cestujících, kteří se spolu s námi ve vlaku nacházeli. Ale protože se většina z nich vracela domů po prohýřené noci, smířili se s podivným dopravním prostředkem poměrně rychle.
Výstup z vlaku byl však o poznání složitější. Na zastávce Les Invalides se nám nakonec přeji jen podařilo dostat velociped do výtahu, vyjet s ním po jezdících schodech a projít dvojitými turnikety.
Paříž nás přivítala tmou, zimou a deštěm. Úporným deštěm. Deštěm tak vydatným, že se prostor u vstupu do stanice změnil v brouzdaliště a boty, v nichž jsme měli strávit celý den, v malé bazénky.
S velocipedem jsme brzkým ránem přešli kolem Invalidovny, přes Most Alexandra III., mezi Malým a Velkým palácem, po Champs Elysées až ke kavárně, kde se měli sejít všichni odvážní účastníci závodů, kteří se do Francie sjeli a sletěli z celého světa. A překvapivě se i přes nepřízeň počasí všichni sešli.
No a po nezbytné ranní kávě a croissantu vyrazili za doprovodu zástupců francouzské státní televize a dalších médií na cestu Paříží. Rychlost dřevěných strojů bez duší nemůže být rozhodně nazvána závratnou, ale i tak se po několika hodinách (skoro) všichni dostali do centra Versailles, kde je přivítal nadšený dav.
Zmrzlí, unavení, ale nadšení pánové (a jedna dáma) už začali plánovat další akci. Takže Viva Paris-Rouen 2019!
Přidejte odpověď