Norsko v kostce

Jedna z nejhezčích cest v Norsku. Nejnavštěvovanější norská atrakce. Nejkrásnější železniční trať světa. Nejstrmější vlaková cesta severní Evropy. Nejdelší mořský fjord. Nejvýše položená hlavní železniční trať v Evropě. Jedna z nejprudších silnic v Evropě. Úžasná lososová řeka.
Tohle všechno se dočítáme o legendární a všemi doporučované cestě Norway in a nutshell (Norsko v kostce), když plánujeme náš pobyt v západním Norsku. A přestože ze začátku se chceme masám turistů vyhnout, neodoláme.
Nejvýše položená hlavní evropská železnice
Brzy ráno stojíme na vlakovém nádraží v Bergenu a s rozpaky sledujeme dav, který se vydal za stejným cílem. Vše je však perfektně zorganizované, a tak bez problémů nasedáme do vlaku směrem Voss. Pojedeme po známé železniční trati Bergensbanen, jež šplhá až do výšky 1222 m n. m. a je nejvýše položenou hlavní dráhou v Evropě. Cesta mezi Bergenem a Oslem po ní trvá sedm hodin vlak během ní přejede 205 mostů a zanoří se do 154 tunelů, z nichž nejdelší Finsetunnelen měří 10,3 km. Cestující si tu užijí 500 km úchvatné krajiny, z nichž pětina vede divokými horami.
Část z Bergenu do Vossu, kterou projíždíme, byla zprovozněna jako první už roku 1883 a pro místní obyvatele znamenala zásadní změnu. Díky ní se mohli bez problémů dopravit do města a poprvé byli spojeni s okolním světem. Jak moc se jim cesta zjednodušila, doceňujeme, až když u města Arna vyjedeme z tunelu pod ostrovem Åsane a koleje kopírují východní část fjordu Osterfjord, vyplněného největším vnitrozemským poloostrovem severní Evropy Osterøy.
Po chvíli se trať změní v jednokolejku, která projíždí pod starými kamennými mosty a chvílemi se zanoří do tunelů vytesaných ve skalách.
Se zvětšující se vzdáleností od Bergenu stoupá železnice výše od moře a města se mění v menší vesnice, až nakonec můžeme jen občas zahlédnout osamělé dřevěné domy v zátokách. Zároveň rostou i hory a místo jasně zelených lesů se objevují strmé a nepřístupné skály, zdobené neuvěřitelným množstvím nekonečných vodopádů.
Nejstrmější evropská silnice
Na naší první zastávce ve Vossu vyměníme vlak za autobus a vyrážíme dál na sever. Zpočátku projíždíme širokým zeleným údolím a divíme se, proč tato silnice patří k nejprudším v Evropě. Kopírujeme tok říčky Strandaelva, oblíbené rybáři, kajakáři i raftaři, mineme lyžařské středisko Bavallen i pstruží jezero Oppheimsvatnet.
Za chvíli však řidič odbočí na jednosměrnou silnici a my si na značce přečteme, že nás čeká 18% klesání. Právě tady vyrostla roku 1647 přepřahací stanice poštovní cesty, díky níž se ze zapadlé vesnice stalo turistické místo plné prosperujících hotelů. Největší z nich hotel Stalheim z roku 1885 využívali známí umělci i aristokraté a pobýval tu dokonce i švédský a norský král Oskar II.
Slibovaný sjezd na sebe nedá dlouho čekat. Třinácti ostrými serpentinami silnice Stalheimskleiva prudce klesáme do údolí Nærøydalen a všichni si bezděky zapínáme bezpečnostní pásy. Osazenstvo autobusu se rychle rozdělí na ty, kteří si sednou co nejdále od oken a se sklopenou hlavou si tiše přejí tu nebýt, a na nadšence, kteří přilepení na sklo autobusu se zatajeným dechem sledují hloubku pod sebou.
Řidič, který patrně tuto silničku zdolává několikrát denně, znuděně kouká před sebe a zároveň nás stihne upozornit na stočtyřicetimetrový vodopád Sivlefossen a o čtrnáct metrů kratší Stalheimsfossen.
Konečně se dostáváme dolů na dno ledovcového údolí, obklopeného oblými horami, a po chvíli přijíždíme do vesnice Gudvangen, kde začíná asi největší atrakce naší cesty – 17 km dlouhý fjord Nærøyfjord.
Fjord zapsaný v UNESCO
Tímto nejznámějším a nejužším ramenem nejdelšího norského fjordu Sognefjord proplováme asi 45 minut. Přestože jsme zabaleni do několika vrstev svetrů, bund i šál, mrzneme, ale odmítáme sejít z vrchní otevřené paluby do tepla.
Jedeme kolem až 1660 metrů vysokých hor a víme, že hloubka pod námi dosahuje skoro půl kilometru. Loď bravurně proplouvá nejužším místem fjordu, širokým jen 250 metrů, ale většinou pluje po otevřené vodě, široké až jeden kilometr. Naše foťáky nestačí ukládat do paměti a my se vůbec nedivíme, že tako nádhera byla roku 2005 zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Míjíme malá seskupení červených a bílých domků, ale i samostatně stojící farmy a vyhlížíme tuleně, kteří se tu prý občas objeví. Jedinou naději nám však dává hlasité zašplouchání před lodí, kam se okamžitě stočí pozornost všech pasažérů, ale tuleně se nám zahlédnout nepodaří.
Kolem hory Beitelen loď zatočí do skoro dvacet kilometrů dlouhého fjordu Aurlandsfjord, který obklopují 1400 metrů vysoké hory, a my se snažíme uvyknout představě, že skoro stejná hloubka je i pod námi. Ruce a obličej, jediné nezakryté části těla, máme na kost zmrzlé, ale nemůžeme se odtrhnout od té nádhery kolem. Ne nadarmo je tento fjord považovaný za nekrásnější na světě.
Po hodině a půl připlouváme do malebného městečka Flåm se 450 obyvateli, kterým každý rok projde přes tři sta tisíc turistů. Čas, který máme do dalšího pokračování naší cesty, využíváme k rozmrznutí u šálku horkého čaje, ale i k prohlídce volně přístupného muzea Flåmbana. To je věnováno stavbě železnice, po níž za chvíli pojedeme, a je tu vystavena i první používaná elektrická lokomotiva EK9 z roku 1944.
Nejkrásnější železnice světa
Do naší další zastávky v Myrdalu vyrážíme po železniční trati, který je považována za nejkrásnější na světě. Dokončena byla s předstihem roku 1940 na nátlak Němců, kteří potřebovali převážet hliník do továrny Årdalu. Tehdy tu jezdily jen malé parní lokomotivy, jež byly o čtyři roky později nahrazeny elektrickými. V témže roce se železnice začala užívat i pro přepravu osob.
Stavba této tratě trvala dvacet roků a přinesla práci 280 mužům. Jejich dřinu a nasazení oceňujeme při průjezdu dvaceti tunely o celkové délce 5,7 km, z nichž osmnáct bylo postaveno ručně bez použití techniky. Nejdelší z nich Nåli měří 1350 metrů a vznik každého jeho metru si vyžádal hodinu práce sto padesáti mužů.
Poslední tunel na naší cestě, zvaný Serpentina, se otáčí pod horou o 180 ° a jeho otevřenými částmi můžeme naposledy sledovat údolí Flåm oděné do podzimních barev.
Na železnici o celkové délce 20,2 km překonává vlak výškový rozdíl 865 metrů. Roku 1992 začal tento nejstrmější vlak Evropy (mimo zubačky) prodělávat a uvažovalo se o jeho zrušení. O šest let později se z něj však stala turistická vyhlídková trasa a dnes je z něj třetí nejnavštěvovanější atrakce v zemi. Během hodinové cesty údolím Flåm stojíme nalepení na oknech a hltáme krásu vodopádů, říček zaříznutých do údolí i sněhem pokrytých vrcholů hor. Zahlédnout lze i tradiční západonorskou farmu Kårdal, kde během léta každý den dvakrát podojí stovky koz, z jejichž mléka se vyrábí velmi oblíbený sýr.
V jedné chvíli se na protější straně hlubokého údolí objeví jednadvacet serpentin prudké cesty do Myrdalu, zvané Rallarvegen. Na přelomu 19. a 20. století sehrála důležitou roli během stavby bergenské železnice a dnes je asi nejoblíbenější norskou turistickou i cyklistickou trasou.
Vlak projíždí deseti zastávkami, ale většina turistů vystupuje jen u vodopádu Kjosfossen. Stanice, částečně vytesaná do skály, v nadmořské výšce 670 m n. m. funguje od roku 1951. 94 metrů vysoký vodopád tu za děsivého dunění spadá po kamenech do údolí a jeho vodu využívá elektrárna zásobující trať elektřinou. Během letní sezóny tady turisté mohou zhlédnout taneční představení víly Huldry, která patří k tradičním postavám norských legend – okouzlení muži následují její zpěv a ona je zavleče do své lesní říše.
V městečku Myrdal, které dříve sloužilo jako ubytování pro dělníky pracující na stavbě tratě, přesedáme opět na Bergensbanen a vyrážíme zpět do Bergenu. Cesta, která nám ráno připadala okouzlující a nádherná, ztrácí po dnešních zážitcích na zajímavosti a my jen s vypětím všech sil unikáme spánku při průjezdu údolími kolem Osterfjordu. Tunel pod Åsane už prospíme všichni.