Nedaleko Dublinu

Hlavní město Irska přiláká každoročně miliony turistů. Ne všichni však vytáhnou paty z Dublinu, a tak nemají šanci poznat krásy ukryté v jeho okolí.
Hory hned za humny
Městská hromadná doprava vyjíždí z centra Dublinu až na úpatí Wicklow Mountains. Dříve nepřístupné území, kam utíkali ti, kteří měli problém s vládnoucí třídou, zákonem či vlastním svědomím, jsou dnes oblíbeným turistickým cílem. S batohem na zádech se tu dá strávit i několik dní procházením nekonečných pustin, v nichž potkáte jen stáda pasoucích se ovcí. Náročné překonávání vrcholů, které stoupají od moře až do výšky 915 metrů, odmění každého nádhernými výhledy.
Ještě na konci 18. století protínaly celé hory jen čtyři cesty vedoucí východo-západním směrem. To se ukázalo jako velký problém během rebelií roku 1798, kdy se toto území stalo ideálním útočištěm pro povstaleckou armádu generála Josepha Holta. Plukovník John Skerret proto navrhl novou silnici, protínající území ze severu na jih, díky níž by se snadněji přepravovala vládní vojska.
Čtyři skupiny, sestávající každá z padesáti vojáků a jednoho důstojníka, postavily v letech 1801 až 1809 skoro šedesát kilometrů dlouhou cestu The Great Military Road, spojující města Rathfarnham a Aughavannagh. Stále důležitá spojnice je hojně využívána a nabízí i nezapomenutelné výhledy na hluboká údolí i okolní oblé vrcholy.
Zvláštní poetiku nabízí i opuštěné vesnice, které vznikaly kolem dnes již zavřených dolů. Roku 1798 byly ve Wicklow Mountains objeveny zásoby olova, které se zde začalo o jedenáct let později těžit. Protože místní neměli mnoho zkušeností, přicházeli sem lidé z Cornwallu, kde hornictví bylo tradičním zaměstnáním. Smutné místní statistiky uvádějí, že průměrně se tito horníci dožívali 42 let, přičemž nejčastější příčiny smrti představovaly plicní onemocnění a otrava olovem.
Klášter v údolí dvou jezer
V hrabství Wicklow se nachází i tzv. Údolí dvou jezer, tedy Glendalough, jehož věhlas souvisí se svatým Kevinem. Tento muž, pocházející z královského rodu, se rozhodl asketicky žít v tvrdých podmínkách v místní jeskyni. Právě tady založil klášter, v němž se mniši starali o nemocné, ale zároveň se věnovali iluminování rukopisů. V pustině ztracené a zapomenuté údolí se postupem času proměnilo ve středisko vzdělanosti a po Kevinově smrti (která dle legendy přišla v jeho 120 letech) se stalo poutním místem.
Klidných časů si však klášter užil pomálu. Několikrát jej vyplenili Vikingové a roku 1398 jej zničilo anglické vojsko. Přesto však toto duchovní centrum fungovalo až do roku 1539, kdy Jindřich VIII. zrušil všechny kláštery ve své říši.
Srdcem celého komplexu je Monastic City u Dolního jezera. Vstup do něj tvoří nádherná kamenná brána, která jako jediná dochovaná brána v Irsku sestává ze dvou oblouků za sebou. Nejvíce pozornosti tu však přitahuje 33 metrů vysoká válcová věž, původně rozdělená do šesti dřevěných pater spojených žebříky.
Dveře do ní byste však marně hledali. Vchod je umístěn ve výšce 3,5 metru nad zemí a dostat se do něj bylo možné jen po provazovém žebříku. Střecha věže nevydržela nápor staletí a počasí a spadla, ale obyvatelé okolních vesnic ji v roce 1876 znovu postavili z původních kamenů.
Z největšího z místních kostelíků, pocházejícího z 10. století, zbyla jen zřícenina. Za pozornost však stojí žulový keltský kříž na její východní straně, který byl pojmenován po zakladateli tohoto komplexu svatém Kevinovi. Jemu je také zasvěcený půvabný kostelík se sedlovou střechou z 11. století, který bývá kvůli své zvonici připomínající komín přezdívaný „kuchyně“.
U Horního jezera se skrývá malá jeskyně zvaná Postel svatého Kevina. Vchod do ní se nachází osm metrů nad hladinou a je viditelný jen z protější strany jezera.
Zahrady vyhořelého domu
Necelých padesát kilometrů jižně od Dublinu se nachází jedny z nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších zahrad v Irsku, které po desítky let vznikaly kolem sídla vikomtů z Powerscourtu.
První z nich Richard Wingfield pověřil roku 1730 německého architekta Richarda Castle přebudováním normanského hradu, který kontroloval přístup k řekám Dargle a Glencullen, na obytný luxusní zámeček. Vzniklo tak honosné sídlo ve stylu palladianské architektury olemované kulatými věžemi s barokní klenutou střechou o skoro sedmdesáti místnostech rozmístěných ve třech poschodích.
Roku 1961 koupila Powerscourt i s okolními pozemky rodina Slazenger a její členové se hned pustili do velkolepé rekonstrukce, trvající třináct roků. 4. listopadu 1974, v předvečer slavnostního ukončení všech úprav, došlo k tragédii. Celá stavba vyhořela tak, že z čerstvě opraveného interiéru se nedochovalo vůbec nic.
Dvacet let zůstal dům bez oprav. Ty proběhly (v daleko skromnějším stylu) až v 90. letech 20. století a roku 1997 zrekonstruované přízemí, dnes proměněné na obchody, kavárnu a restauraci, otevřela pro veřejnost tehdejší prezidentka Mary Robinson.
To, co tu především ale stojí za pozornost, je 19 ha zahrad. Vznikat začaly už v první polovině 18. století. Nejvíce se však do jejich historie zapsal zahradní architekt Daniel Robertson, který se prý nechal vozit po pozemku v trakaři vždy s nezbytnou lahví sherry v ruce. Veškeré denní práce skončily, když byla láhev prázdná.
Dnes se o celý prostor stará tým pěti zahradníků pod vedením Alexe Slazengera. Jejich práce je opravdu nekonečná. Určitě se tu nedá mluvit o jedné zahradě, spíše se jedná o komplex mnoha stylů a inspirací. Návštěvníci zde najdou japonskou zahradu s drobnými jehličnany a bambusem, zahradu růží, užitkovou zahradu, v níž se pěstují květiny pro nedalekou školku, skleníky, přesně sestříhané geometrické tvary francouzské zahrady, ale i hřbitov domácích mazlíčků, na němž kromě psů, koček a koní odpočívá i oblíbený skot.
Celé zahrady, přecházející postupně do okolních hor, ozvláštňuje přes dvě stě druhů dřevin a množství plastik a soch, které sedmý vikomt z Powerscourt Mervyn Wingfield shromáždil během svých cest po Evropě. Dechberoucí je i honosné schodiště v centru zahrad, které sestupuje z majestátní terasy Powerscourt k nádherné Neptunově fontáně.
Divoká příroda na konci města
Na severním okraji Dublinu vybíhá do moře malý poloostrov zvaný Howth Head. Pro Dubliňany je častým cílem jednodenních výletů a odpočinkovou zónou. Vyrážejí sem za vodními sporty, rybařením, pozorováním ptáků i tuleňů. Oblíbená je i deset kilometrů dlouhá cesta skrze ptačí rezervaci či o něco kratší Cliffs Path Loop, která začíná přímo na konečné stanici vlaku, jež tu byla zřízena roku 1847.
Název tohoto místa dokládá přítomnost Vikingů, neboť pochází pravděpodobně z norského výrazu pro hlavu. Z bohaté historie obyvatelé rádi zdůrazňují legendu, dle níž sem roku 1576 připlula slavná irská pirátka Grace O´Malley. Obyvatelé Howth Castle ji však neotevřeli bránu, protože rodina právě večeřela. Grace proto unesla syna vévody z Howth a vrátila jej až výměnou za slib, že každý, byť i nepozvaný návštěvník, bude mít už navždy dveře do jejich domu otevřené. Dnešní majitelé hradu na pověsti patrně moc nedají, neboť přístupné jsou jen okolní rododendronové zahrady.
Cílem turistů je i vodopád Black Linn, megalitická chodbová hrobka Aideen´s Grave, maják Baily či zřícenina opatství Howth Abbey z 11. století. Rybářská osada Howth představuje skvělou základnu pro výlety po poloostrově. Návštěvníkům nabízí nepřeberné množství rybích specialit v rybářských restauracích i možnost koupit si ryby čerstvě ulovené.
Jak se tam dostat?
Powerscourt: Z centra Dublinu (např. O´Connell St.) jede autobus 44 do Enniskerry. Odtud je to asi 500 metrů k hlavnímu vstupu na pozemky.
Glendalough: Spojení mezi Dublinem a Glendalough zajišťuje již od roku 1927 společnost St. Kevin Bus. Detaily o cestě lze najít na http://www.glendaloughbus.com/
Howth: V Howth se nachází konečná stanice DART a z Talbot Street sem jede autobus č. 31.
Wicklow Mountains: informace o různě dlouhých i náročných cestách lze najít na http://www.wicklowwalks.com/.