Lanhydrock okouzlí každého. Nádherný dům s kouzelnou zahradou si nelze nezamilovat. Ještě více však nadchne, když nakouknete do dějin rodiny, které patřil.
Na místě dnešního domu stávalo augustiniánské opatství sv. Petroca. Když však ve 30. letech 16. století zrušil Jindřich VIII. kláštery, dostaly se pozemky do soukromých rukou. Majitelé se rychle střídali, až roku 1620 koupil Lanhydrock bohatý obchodník sir Richard Robartes. Ten pro svou rozsáhlou rodinu (se dvěma manželkami zplodil devatenáct dětí) postavil ze šedé žuly rozlehlý dům, obklopující čtyřmi křídly centrální dvůr. Když roku 1624 zemřel, pokračoval v jeho díle jeho syn John Robartes. Další majitelé tu však moc nepobývali a dům i okolní zahrady začaly chátrat.
Oblíbená vrchnost
To se změnilo roku 1798, když Lahydrock zdědila Anna Maria Hunt. Tato štědrá a poddanými oblíbená dáma tu sice nebydlela, ale rodinné sídlo spravovala pro svého jediného přeživšího syna Thomase Jamese. Ten roku 1861 převzal odpovědnost za rozsáhlý majetek, ale už dříve pověřil slavného architekta George Gilberta Scotta úpravou celého domu – dokončela byla roku 1864.
Rodina majitelů domu se vždy vymykala tradičním představám o aristokracii ve viktoriánské době. V 19. století měli poddaní na panských sídlech nelehký život – jejich práce začínala za úsvitu a končila ve chvíli, kdy šel spát poslední člen rodiny. Volno měli většinou jedno odpoledne v týdnu, ale ani to nebylo vždy běžné.
Na Lanhydrocku se však rodina o své služebné vždy starala. Nikdy o nich nemluvili jako služebnictvu, ale používali výraz zaměstanci. Zajištovali zdravotní péči nejenom lidem, kteří pro ně pracovali, ale i jejich rodinným příslušníkům, pomáhali jim obstarávat oblečení, každý sloužící měl právo na konvičku mléka denně, dřevo na topení a na Vánoce a narozeniny jim páni dávali dárky. Zaměstnanci zde měli nárok i na roční bonusy, např. v podobě pikniků v přírodě či lístků do divadla. Mezi poddanými a panstvem panovaly dobré vztahy, což dosvědčuje i fakt, že některé rodiny sloužily na Lanhydrocku i po šest generací.
Na druhé straně však všichni přesně znali nepřekročitelné hranice mezi sociálními vrstvami a existovala tu přesná pravidla pro chování služebnictva v přítomnosti pánů. Rodina také dbala na morálku lidí, kteří pro ni pracovali. V domě jsou striktně oddělené prostory pro sloužící muže a ženy a jejich budovy mají i samostatné vchody a schodiště. Společně se potkávali pouze v jídelně pro služebnictvo, ale i tu platil přesný řád a hierarchie.
Velké změny
4. dubna 1881 vypukl v zrekonstruovaném domě velký požár. Začal v kuchyňském komíně a vítr jej rychle roznesl na centrální část domu a jižní křídlo. Paní domu, devětašedesátiletou Julianu, museli spolu s její služebnou zachraňovat z jejího pokoje v prvním patře. Po týdnu však podlehla šoku a otravě nadýchanými zplodinami. Její manžel se z její smrti už nikdy nevzpamatoval a o rok později následoval svou milovanou ženu.
Jejich jediný syn Thomas Charles a jeho žena Mary Dickenson byli nuceni k další velké přestavbě svého domu. Tentokrát jej opravili v nejmodernějším viktoriánském stylu – pokoje vyzdobili barevnými tapetami, do kuchyně nakoupili nejmodernější technologie, a aby zabránili další katastrofě, stěny nechali postavit ze silného betonu. Vše ještě doplnili o dokonalý protipožární systém, jehož zbytky je možné na okolních pozemcích vidět dodnes.
Spolu se svými devíti dětmi tady pak spokojeně žili velmi společenským životem, kdy mezi jejich hosty patřil např. budoucí král Jiří V. či Winston Churchill. Rodinné štěstí pokračovalo i u jejich potomků.
Bezstarostný život na Lanhydrocku přerušila až první světová války. Nejstarší syn Tommy stejně jako jeho vrstevníci narukoval. Byl však umístěn v Anglii mimo bojové linie, což odmítl s tím, že když ostatní nasazují své životy v obraně vlasti, on bude také. Proto v únoru 1915 narukoval ve Francii a jen o sedm měsíců později byl zastřelen, když zachraňoval svého zraněného velitele.
Když zpráva o jeho smrti dorazila na Lanhydrock, zdrtila jeho rodiče i sourozence a rodina se z této tragédie již nikdy nevzpamatovala.
Do té doby šťastná rodina se začala rozpadat. Z jejich deseti dětí vstoupili do manželského svazku pouze dvě a jen jeden z nich měl vlastního potomka. Čtyřem dcerám vzala válka nápadníky. Nejmladší syn Alexandr se nikdy nevzpamatoval z válečných traumat a v roce 1930 spáchal sebevraždu. V padesátých letech 20. století se o Lanhydrock už nikdo nemohl dostatečně starat, a proto roku 1953 nabídl vikomt Gerald nemovitost i s okolními pozemky společnosti National Trust. Sám tu žil se svou sestrou Violet až do své smrti v roce 1966.
Jako kdyby tu žili…
Společnost National Trust spravuje Lanhydrock dodnes. Vytyčila si za úkol vytvořit dojem, že tu stále panuje poklidný život a panstvo si jen na chvíli odskočilo.
Atmosféru doplňují mísy čerstvého ovoce na stole, dům voní nejenom květinami, ale i vůněmi typickými pro chod domácnosti. Všudypřítomné služebnictvo navíc zvídavým návštěvníkům rádo zodpoví jakékoli dotazy. Na rozdíl od mnoha jiných zámků či hradů si tady lze množství předmětů přímo osahat, ať už je to starý psací stroj či historický telefon. Obdivovat lze i důmyslný systém přivolávání služebnictva. Důkladná prohlídka padesáti místností zabere návštěvníkům alespoň dvě hodiny.
V přepychových salonech visí portréty rodinných příslušníků majitelů, v jídelně s nádherně vyřezávaným stropem láká k zasednutí bohatě prostřený stůl, kterému dominuje exotická soška velblouda u palmy, vyrobená místním horníkem pro podporu hornické nemocnice v jeho městě.
Bez důkladné prohlídky nelze projít ani dokonale vybavenou kuchyní, pekárnou, spižírnou, mlékárnou či skladem se zavěšeným masem. Ve spodním patře se nachází i kuřácký salon, oddělené dámské a pánské salony a pokoj s kulečníkem.
První patro pak nabízí prohlídku šaten, pokojů dětí a jejich vychovatelek či od zbytku domu oddělené části pro služebnictvo. K nezapomenutelným zážitkům patří tzv. Dlouhá galerie a dubové schodiště. Velmi intenzivní je i pohled na Tommyho kufr, připomínající hrůzy první světové války. Nikdy by neměl vynechat ani nádhernou knihovnu, která ukrývá vzácnou knihu Jindřicha VIII., jež mu pomohla anulovat jeho manželství.
Přehlídka vůni a barev
Samostatnou kapitolou jsou pak zahrady, které obklopují dům ze všech stran. Nejblíže k panskému sídlu se nachází nádherná formální francouzská zahrada, udivující svou dokonalou přesností a symetrií. V každém ročním období tu převládají jiné barvy – podzimu dominuje červená a žlutá. Obdivovat lze záplavu magnolií, azalek, kamélií či rododendronů, ale pozornost návštěvníků přiláká i bylinková zahrádka.
Zahrady pak přirozeně a postupně přechází v půvabný lesopark, v němž nejstarší stromy byly vysázeny už v roce 1634.
Zajímavý je i kostelík zasvěcený svatému Hydrocovi. Zdobí jej tříposchoďová věž s devíti zvony, z nichž nejstarší pochází z roku 1599.
Co by nemělo uniknout vaší pozornosti:
- centrální vytápění domu
- protipožární systém
- příběhy obyvatel (panstva i služebných) s fotkami, dopisy a mnoha osobními předměty
- více než čtyřicatery hodiny
- moderní vybavení kuchyně
- fascinující kontrast mezi částí majitelů a služebnictva
- kniha patřící Jindřichu VIII.
- Tommyho kufr
National Trust
National Trust of Historical Interest and National Beauty je britská dobrovolnická organizace zaměřená na ochranu památek v Anglii, Wallesu a Severním Irsku. Roku 1885 ji založil sir Robert Hunt. Dnes se stará mimo jiné o 215 staveb, 76 přírodních rezervací, 12 majáků a 1141 km pobřeží.
Jak se tam dostat:
Lanhydrock leží v anglickém hrabství Cornwall v přírodní rezervaci Bodmin. Pojedete-li po silnicích číslo A30, A38 či A390, narazíte na tabule, které vás nasměrují k parkovišti vzdálenému 600 metrů od domu. Odtud už k pak k domu musíte pěšky.
Přidejte odpověď