O hlavním bruselském náměstí se říká, že je jedním z nejkrásnějších na světě. Přestože jste už o něm mnohé slyšeli, když na něj poprvé vstoupíte, budete ohromeni. A vůbec už vám nepřipadne zvláštní, že byl Grande-Place roku 1998 jako celek zařazen na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Zeměpisné i historické centrum Bruselu vyrostlo z mokřin. Ty byly před rokem 1000 vysušeny a na jejich místě časem začal samovolně vznikat trh, o němž se dochovaly zápisy už z 12. století. Že se jednalo opravdu o trh významný, dokazuje i holandský název tohoto náměstí De Grote Markt (Velký trh).
Ve 13. století byl Brusel centrem severoevropského obchodu a místní kupci chtěli světu ukázat své bohatství a moc. Proto byl roku 1401 položen základní kámen honosné radnice, která dodnes patří k nejkrásnějším veřejnosprávním budovám v Belgii. Její dominantu představuje 96 metrů vysoká věž, která roku 1449 nahradila dřívější zvonici. Architekt Jan van Ruysbroeck umístil na její vrchol pět metrů vysokou korouhev v podobě patrona Bruselu svatého Michala.
Radnice
Radnice byla dokončena v polovině 15. století. Středově nesouměrná stavba je zdobená množstvím sloupů, arkád a vížek ve stylu brabantské gotiky. Ta vznikla s příchodem brabantských vévodů na trůn a rozšířila se především na území dnešní Belgie a Nizozemska. Pro světské stavby tohoto slohu jsou typické věžičky a zvonice, stejně jako bohatě zdobené exteriéry. Časté jsou také kulaté sloupy s ornamentálními hlavicemi.
Třípodlažní průčelí radnice zdobí sochy významných vévodů, umístěné mezi sdruženými okny v prvním a druhém patře, a osm soch proroků nad vstupním portálem. Masivní vnitřní schodiště sem bylo doplněno až později, roku 1770. Výrazným prvkem je i tříposchoďová strmá sedlová střecha s okny.
Stejně honosný je interiér radnice, kde návštěvníky zaujme především síň konšelů s tapisériemi z 18. století, na nichž je vyobrazen život franského krále Chlodvíka I. Zdá se až neuvěřitelné, že v této nádherné historické místnosti dodnes radní zasedají. Stejně tak dechberoucí je i poradní sál městské rady s vykládanou podlahou, jehož stěny zdobí spolu s tapisériemi i obrovská zrcadla v mohutných rámech.
Konec slávy?
Radnice se automaticky stala středem města a pozemky kolem ní představovaly tzv. „dobrou adresu“. Bohatí kupci, kteří chtěli světu ukázat své jmění, si tu postupem času začali stavět domy v různých architektonických stylech.
To trvalo až do konce 17. století, kdy se francouzský král Ludvík XIV. rozhodl rozšířit svou říši o Flandry. Nejprve oblehl Maastricht a podrobil si Lucembursko a poté vyrazil na sousední Namur. Tady však neuspěl, a proto se obrátil k hůře opevněnému Bruselu. Sedmdesát tisíc vojáků pod vedením maršála de Villeroy obklíčilo město a 13. srpna 1695 jej začalo začalo odstřelovat děly z kopce před městskými branami.
Po třech dnech zbyla z luxusního a obdivovaného Grande-Place jen část radnice se zvonicí a fasády několika domů.
Bohaté cechy však považovaly za otázku prestiže svá sídla co nejdříve opravit, teď však již pod kontrolou městské rady, která dohlížela na jednotný sloh nových domů. Během krátké doby tak vznikl celistvý soubor budov obklopujících náměstí nepravidelného tvaru, jež si svou podobu uchovalo dodnes.
Kde mají doma svá jména…
Každý z domů má své jméno i svou historii bohatou na příběhy.
Vedle radnice na severozápadní straně náměstí stojí různorodá skupina cechovních domů. V prvním z nich, zvaném po svém dávném majiteli Le Renard, tedy Liška, sídlil cech výrobců textilní galanterie, což se promítá i do jeho výzdoby – v třetím patře je možné vidět cherubíny hrající si s mašlemi. Nad nimi v průčelí domu se skví jméno svatého Mikuláše, patrona kupců, zatímco první patro se pyšní sochami čtyř kontinentů, jimž vévodí alegorická postava spravedlnosti, která sem byla přidána až při rekonstrukci roku 1884. Jediný odkaz na jméno domu lze najít nad vstupními dveřmi, kde se pod sochou lišky nachází nápis IN DEN VOS, znamenající v holandštině V domě L/lišky.
Vedlejší Le Cornet, tedy Lesní roh, patřil již od 15. století cechu lodníků. Jeho architekt Antonie Pastorana mu proto roku 1697 navrhl štít v podobě fregaty. V čísle popisném 5 stojí dům La Louve, Vlčice, nazvaný dle sousoší Romula a Rema s kojící vlčicí. Nahoře je ozdoben čtyřmi sochami představujícími Pravdu, Lež, Smír a Svár. Vedlejší dům Le Sac (Taška či Pytel) byl také pojmenovaný podle vlysu nad dveřmi, v němž je vyobrazen muž vytahující něco z torny. Sídlil tu cech bednářů a truhlářů a je jeho fasáda je jedna z mála, které přežily francouzské bombardování na konci 17. století. Předposlední dům v řadě La Brouette (Trakař) patřil obchodníkům s lojem a sádlem.
Tuto stranu náměstí uzavírá Dům pekařů, zvaný dle busty Karla II. ve třetím patře Král španělský. Šířka i zdobnost domu dokazuje bohatství tohoto cechu, stejně jako pozlacená busta svatého Auberta, patrona pekařů, nad hlavním vchodem. Byla by škoda přehlédnout na vrcholku budovy osmibokou věžičku s měděnou kopulí z roku 1676, již zdobí korouhev v podobě zlaceného tanečníka, symbolizujícího osud.
Král, Victor Hugo i Karel Marx
Dominantu nejdelší, severovýchodní, strany náměstí tvoří Dům krále, jenž dříve sloužil jako rezidence španělských monarchů. Přestože vznikl již roku 1536, jeho dnešní podoba pochází až ze 70. let 19. století, kdy byl doplněn o věž a arkády. Stojí na místě dřívějšího chlebového trhu a vlastnická práva k němu přešla z burgundských vévodů na krále Karla V., dle nějž získal svůj název. Dnes v něm sídlí městské muzeum, které mapuje vývoj města od středověku až do současnosti. Prohlédnout si tu lze i originály soch z protější radnice a množství obrazů ze 16. století.
Ještě na konci minulého roku si tu mohli návštěvníci prohlédnout několik set oblečků určených pro symbol Bruselu zvaný Manneken Pis, tedy pro slavného čurajícího chlapečka. 4. února 2017 se však celá jeho šatní skříň přestěhovala do nově otevřeného muzea nedaleko náměstí.
S Domem krále těsně sousedí tři úzké cechovní domy. V prostředním z nich, zvaném Holubice, pobýval sedm měsíců francouzský spisovatel Victor Hugo. Ten 2. prosince 1851 utekl po převratu Napoleona III. z Francie a své první útočiště našel o deset dnů později právě na Grande-Place.
Celou jihovýchodní stranu náměstí tvoří Dům brabantských vévodu, nazvaný nikoli podle svých majitelů, ale dle devatenácti bust, které vévodí jeho průčelí. Jedná se vlastně o skupinu šesti cechovních domů postavených roku 1698 dle plánů Guillaume de Bruyna.
Náměstí uzavírá skupina pěti domů, mezi nimiž nelze přehlédnout dům se znakem labutě, v němž sídlili řezníci. Své útočiště tu v 19. století našli Karel Marx a Bedřich Engels. Přestože při získávání azylu souhlasili s podmínkou, že se nebudou angažovat v politickém dění, právě tady roku 1848 dokončili svůj Komunistický manifest.
Vedlejší rohový dům Hvězda, nejmenší na náměstí, nabízí možnost mít štěstí. To se prý bude držet každého, kdo se dotkne ruky na památníku Everarda ´tSerclaes, který byl roku 1388 zavražděn pro prosazování zájmů města proti vévodům.
Náměstí je centrem města, takže není problém se sem dostat. Kolem dokola ve vzdálenosti kolem půl kilometru jsou zastávky linek metra Gare Central a De Brouckere, stanice tramvají 3 a 4 Bourse a nedaleko na Parlement Bruxellois zastavují i autobusy 48 a 95.
Na náměstí se od března do října každý den kromě pondělí konají květinové trhy. Je také místem setkávání přátel, posedávání v kavárnách a probíhají tu mnohé oslavy a slavností:
Jednou za dva roky se tu v polovině srpna rozvine obrovský květinový koberec o rozměrech 72 x 24 metrů, v němž pokaždé voní skoro milion begonií.
Na počátku července probíhá Ommegang, slavnostní procesí, v němž náměstím prochází historické postavy v dobových kostýmech v čele s Karlem V. Účastní se jej až 2000 lidí.
Rok ukončuje vánoční strom a v posledních letech i fantastická audiovizuální show, která tu během adventu od 20.00 do půlnoci začíná každou půl hodinu.
Článek byl publikován 17. 2. 2017 v páteční příloze Víkend deníku Právo
Přidejte odpověď