Když si o něm někde přečtete, zní to jako snůška frází: jeden z největších uměleckých pokladů Evropy, vrchol raného holandského malířství, ohromující artefakt sakrálního umění, … Když se k němu přiblížíte, řeknete si, že na 15. století to vůbec není špatné. Ale když si dáte čas a chvíli mu věnujete pozornost, zůstanete stát ohromení s úctou a obdivem k malíři. A jen těžko od něj odejdete, neboť si určitě nestihnete prohlédnout všechny detaily.
Vznikl tohoto uměleckého pokladu začal zcela nenápadně – roku 1420 si bohatý gentský občan Joost Vijdt a jeho manželka Alžběta objednali u malíře Huberta van Eycka tabulový oltář do rodinné kaple v kostele svatého Bavona, který měl dle tehdejších zvyků sloužit jako pozadí za hlavním oltářem. Malíř však brzy poté zemřel a práce se ujal jeho o mnoho let mladší bratr Jan, který se nedávno vrátil z Portugalska. Za sebou měl již poměrně strmou kariéru, a to nejen uměleckou. Po smrti nizozemského hraběte Jana Bavorského, u nějž zastával funkci malíře a komorníka, přešel do služeb burgundského vévody Filipa Dobrého, který mu zadával úkoly spíše diplomatického rázu. A právě do Portugalska van Eycka vyslal, aby jeho jménem požádal o ruku dcery krále Jana I. Isabely a zároveň i namaloval její portrét.
Své životní dílo dokončil Jan van Eyck roku 1432. Tzv. Gentský oltář se skládá ze dvanácti samostatných panelů ve dvou řadách, z nichž osm je namalováno z obou stran – oltář je tedy uzavíratelný. Jeho výška ve střední části dosahuje 3,5 metru, rozložený má skoro pětimetrovou šířku. Na ploše 25 m² je tu technikou oleje na dřevě, v tomto případě na dubových deskách, zobrazeno 258 lidských postav a 42 druhů rostlin z různých koutů světa, symbolizujících vědění a skrývajících řadu dalších mystických významů.
Podivný beránek
Centrálním tématem tohoto nejvýznamnějšího díla časného holandského malířství je vykoupení lidstva Kristovou obětí. Tu symbolizuje výjev z Apokalypsy svatého Jana Klanění Božímu beránku, zachycený v centru spodní řady. Beránek tu stojí na oltáři na louce, nad ním se vznáší duch svatý a vpředu je vidět studna se živou vodou. Vše dokresluje panoráma Nového Jeruzaléma v pozadí výjevu. Už prohlídkou tohoto samotného panelu lze strávit drahný čas, přičemž každý musí obdivovat van Eyckovo přesné a popisné vystižení detailů jeho techniku jemné malby. Aby bylo vše opravdu dokonalé, používal mimo jiné i štětce z jedné koňské žíně. Zmást se nenechte podivným zobrazením beránka se čtyřma ušima – nejedná se o autorovo promítnutí mystických symbolů do jeho největšího díla, ale o důsledek uspěchaného restaurování polyptychu v 50. letech 20. století.
Ztracení Spravedliví soudci
Čtyři spodní boční panely zobrazují přihlížející boží bojovníky, poutníky, poustevníky a spravedlivé soudce. Právě tento poslední panel jako jediný z celého souboru není originální a sám jeho příběh by vydal na knihu.
Zmizel v noci z 10. na 11. dubna 1934 a policie druhý den dala přednost řešení případu vyloupené sýrárny, takže zloděj získal dostatek času na ukrytí svého lupu. Přestože gentský biskup vyhlásil odměnu jednoho milionu belgických franků, bylo všechno pátrání marné. Už se zdálo, že světlo do záhadného zmizení vnese bohatý burzovní obchodník Arsène Goedertier, který na smrtelném loži vypověděl, že tajemným lupičem je právě on a obraz ukryl ve svém stole – tam ale panel nebyl. Po mnohaletém pátrání byl tedy roku 1945 panel Spravedliví soudci nahrazen kopií od Jefa Vandervekena. Stále však je ve středu zájmu pátrání mnoha sběratelů i amatérských detektivů – jeden z nich dokonce roku 1995 ukradl Goedertierovu lebku, pomocí níž chtěl vyvolat jeho ducha, aby mu prozradil, kde se panel ukrývá.
Jako jedno z nejserióznějších je naopak považováno prohlášení belgického historika Paula De Riddera, který prý zná současné majitele díla a snaží se s nimi vyjednávat.
Cesty oltáře
Výjev ve spodní části oltáře sledují svrchu postavy ze Starého i Nového zákona. V centru jim vévodí Bůh otec s Pannou Marií a Janem Křtitelem po stranách. Za pozornost stojí i netradiční zobrazení Adama a Evy na krajích oltáře. Eva je tu namalována na 15. století zcela neobvykle jako sebevědomá a hrdá žena a navíc ani jeden z biblické dvojice není zahalený. Roku 1781 to natolik pobouřilo rakouského císaře Josefa II., že tyto dva panely musely opustit katedrálu a své místo našly na dlouhou dobu v klášterní knihovně.
Příběhů se však za gentským oltářem skrývá daleko více. Roku 1566 během války mezi Flandrami a Španělskem byl polyptych přemístěn do věže kostela a odtud poté na radnici. Po vítězství jej gentští protestanti chtěli věnovat jako poděkování za pomoc anglické královně Alžbětě I., proti čemuž se úspěšně postavil dědic objednavatele díla.
Když v roce 1584 získali vládu nad Gentem katolíci, putoval oltář na své původní místo v katedrále svatého Bavona.
Během napoleonských válek se roku 1792 dostaly čtyři centrální části do Louvru a Napoleon se snažil získat i zbytek celého souboru – jeho nabídku na výměnu za Rubensovy obrazy však gentští odmítli. Celek byl zkompletován až po bitvě u Waterloo, kdy Ludvík XVII. části z pařížských sbírek vrátil.
Několik panelů také ukradl místní vikář, který je prodal bruselskému obchodníkovi, přes nějž se dostaly díky pruskému králi Friedrichu Vilémovi do berlínského císařského muzea. Odtud se vrátily až po uzavření Versaillské smlouvy roku 1919, kde figurovaly jako náhrada za odpuštění 75 milionů franků z válečných repatriací.
Problémy se oltáři nevyhnuly ani během druhé světové války. 16. května 1940 jej belgičtí fašisté odvezli na třech nákladních autech do Francie, aby jej věnovali Hitlerovi pro jeho muzeum v Linci. Tam se však nikdy nedostal – nejprve byl celý soubor uložen v Paříži a poté se přestěhoval na zámek Neuschwanstein v Bavorsku.
Na konci války byl oltář spolu s dalšími uměleckými předměty uschován v opuštěných dolech v Altaussee, kde jen o vlásek unikl zničení.
V současné době je možné si originál prohlédnout za 33 milimetrů silným sklem v jedné z kaplí katedrály svatého Bavona, kde zůstává stále v rozloženém stavu. Není tak možné vidět zadní části osmi panelů, vyobrazující Zvěstování panny Marie, spolu se starozákonními proroky a pohanskými věštkyněmi, předpovídajícími příchod spasitele. Proto také nelze spatřit ani vyobrazení donátora a jeho manželky, modlících se u soch Jana Křtitele a Jana Evangelisty ve spodní části oltáře.
Město Gent na soutoku řek Šeldy a Leie se pyšní mnoha dominantami a památkami.
Římskokatolická katedrála sv. Bavona postavená na místě dřevěné kaple sv. Jana Křtitele byla vysvěcená roku 942. Přežila obrozenecké bouře i požár střechy a dodnes uchovává sakrální díla od 8. století do 90. let 20. století.
Kromě katedrály sv. Bavona tu lze obdivovat i 95 metrů vysokou zvonici Belfort ze 14. století. Drak na jejím vrcholu hlídá nejenom město před nepřáteli, ale i dodržování městských práv. Ve věži našla své místo i zvonkohra tvořená 54 zvony.
Mezi tzv. tři gentské věže patří i ta u kostela svatého Mikuláše z počátku 13. století, který byl (nejenom) díky své poloze oblíbený cechy, které vlastnily kaple po obvodu hlavní lodě. Je považovaný za jednu z nejlepších církevních staveb v celých Flandrech a je to úžasná ukázka tzv. šeldské gotiky, která dostala název dle jedné z gentských řek. Typické pro tento styl je použití modrošedého kamene a jedna hlavní věž doplněná postranními.
Návštěvníci Gentu by neměli opomenout ani prohlídku radnice se dvěma průčelími – pozdně gotickým z roku 1518 a o století mladším renesančním.
Vynechat nelze ani jedno z nejkrásnějších nábřeží nejen v Belgii, ale i v celé Evropě, zvané Graslei. Na místě původního přístavu tu vznikaly od 12. do 16. století štítové domy, v jejichž přízemí dnes najdete restaurace, kavárny a obchůdky se suvenýry.
Nábřeží vás dovede skoro až ke hradu Gravensteen, který nechal ve 12. století postavit vévoda Filip Alsaský dle vzoru křižáckých hradů v Sýrii. Uvnitř nádherné stavby s 24 baštami, obklopené vodním příkopem, najdete mimo jiné muzeum mučících nástrojů.
Přidejte odpověď