Budete-li se pořádně dívat, uvidíte krále zakletého v horu, slzy princezny i jezero, na jehož dně leží duha. Vaše cesty budou provázet také pomníčky, připomínající lidské tragédie, i místa spojená s hrdinstvím horských vůdců. To vše jsou Dolomity, majestátní a jedinečný masiv italských Alp.
V srdci Dolomit leží národní park Fanes-Sennes-Prags o rozloze 256,8 km². Právě tady se dle místních legend rozkládala mocná říše Fanů, která zanikla po strašlivé bitvě u Prolongia. Od té doby v noci o letním slunovratu vyplouvá na jezero Pragser Wildsee z brány vedoucí do podsvětí v hoře Seekofel černá bárka, v níž stojí královna Fanů, jež do svítání krouží po jezeře a prázdnýma očima hledá stříbrné trumpety na jeho dně. Až je objeví a zatroubí na ně, vrátí se zašlá sláva jejího království.
Jezero Pragser Wildsee leží na severním okraji tohoto národního parku ve výšce 1496 m n. m. V jeho smaragdové až tyrkysové ledové vodě se zrcadlí masiv Seekofel a kromě turistů jej vyhledávají i rybáři – místní pstruhy a siveny je však možné lovit pouze s platným povolením, a to jen v době od 1. 5. do 30. 9. Omezený je i počet kusů, které si smí rybář denně odnést – chytne-li více než čtyři ryby, musí je vrátit zpátky do jezera.
Stejně jako všechna okolní místa má i toto jezero také italské pojmenování. Název Lago di Braies se však používá relativně krátce – až od dohody mezi Mussolinim a Hitlerem v Berlíně roku 1940.
Jezero vzniklo sesuvem materiálu z hory Herrstein. Legenda však vidí za přehrazenou horní částí údolí Pragsertal bájné bytosti, které věděly, kde se v horách nachází zlato a drahé kamení – a právě ty se jim pastevci z údolí Pustertal pokusili ukrást. Aby se ubránili, svedli horalé všechny toky pod horu Seekofel, a tak zaplavili jediný možný přístup ke svým pokladům.
Slzy princezny Misuriny
Perlou Dolomit bývá nazýváno jezero Misurina, ležící v nadmořské výšce 1756 metrů, v jehož ne příliš hluboké průzračné vodě se odráží vysoké horské štíty oblasti Cadober. Přestože od listopadu do května jezero pokrývá led, patří k oblíbeným cílům turistů jako ideální východisko do Sextenských Dolomit. Značné oblibě se těší také okolní sanatoria, v nichž se léčí dýchací cesty – není proto divu, že toto místo bývá nazýváno italskými Lurdami.
Za vznik jezera o obvodu 2,6 km může princezna Misurina, která ve své pýše a z rozmaru nutila svého otce Sorapisse, aby jí opatřil zrcadlo královny z Monte Cristallo. Otec neodolal prosbám své milované dcery, a aby to dokázal, musel se sám proměnit v horu. Ve chvíli, kdy Misurina prohlédla a uvědomila si svou marnivost, bylo již pozdě. Její slzy pak vytvořily jezero v dlaních jejího otce.
Sama princezna se pak i s kouzelným zrcadlem ukryla na jeho dně. A díky ní dnes můžeme obdivovat okolní hory zrcadlící se v průzračné vodě.
Duhové jezero
I jezero Karersee je spojeno s krásnou dívkou – i když v tomto případě spíše s vílou, která sedávala na břehu a zaplétala si dlouhé vlasy do copu.
Právě takto ji spatřil čaroděj z nedalekého města Masaré a zamiloval se do ní, a protože věděl, že její srdce nikdy nezíská, rozhodl se ji unést. Jeho plán byl prostý – z jezera ji vyláká na drahokamy, šperky a duhu.
Vílu opravdu všechna ta nádhera okouzlila a na chvíli zaujala její pozornost. Poté však uviděla čaroděje, lekla se, skočila do jezera a už ji nikdy nikdo nespatřil. Čaroděje to natolik rozlítilo, že strhl duhu z nebe a společně s diamanty ji hodil do jezera, které od té doby hraje všemi barvami. V jazyce původních místních obyvatel Ladinů se jezero dokonce nazývá Lec de Ergobanda, tedy Duhové jezero.
Leží v nadmořské výšce 1519 m a jeho rozloha a hloubka závisí na ročním období. Napájeno je totiž vodou z tajícího sněhu, takže zatímco na jaře bývá hluboké kolem 17 m, na podzim dosahuje šestimetrové hloubky. V kterémkoli ročním období však stojí za to jej obejít a kochat se nádherou hor Latimar a Rosengarten, které se odráží v jeho smaragdové vodě.
Není divu, že si jej oblíbila i císařovna Sisi, která dokonce v nedalekém Grand Hotelu Karersee uspořádala oslavu narozenin svého manžela císaře Františka Josefa I. Do místního skalního labyrintu zasadila i britská spisovatelka Agatha Christie závěr své detektivky Velká čtyřka.
Růžová zahrada krále trpaslíků
Počkáte-li u jezera Karersee až do setmění, uvidíte zahradu růží na hoře Rosengarten. Tu založil král trpaslíků Laurin, který vládl říši uvnitř hory. Vlastnil pohádkové poklady a mimo jiné čapku, díky níž mohl být neviditelný. Na svazích hory založil nádhernou růžovou zahradu obvázanou zlatou nití.
Jeho poklidný život však skončil ve chvíli, kdy spatřil princeznu Simhildu ze sousedního hradu. Na první pohled se do ní zamiloval, a jelikož ona jeho city neopětovala, unesl ji. Princeznin bratr se ji vydal hledat a došel až k trpasličí hoře, kde zůstal v ohromení stát před nádhernou zahradou. Jeho doprovod však přetrhl zlatou nit a růže pošlapal, což vyvolalo bouřlivý hněv Laurina. Neviditelný se přihnal mezi své protivníky a ničil jednoho po druhém až do chvíle, kdy mu čapka způsobující neviditelnost spadla a král trpaslíků musel svoji milovanou ženu vydat její družině.
V hněvu pak zaklel zahradu slovy: „Ať ani světlý den a ani tmavá noc nikdy nespatří krásu růží.“ Zapomněl však na dobu před západem slunce, kdy na masivu Rosengarten vykvetou tisíce nádherných květů a celá hora zrůžoví.
Horská válka
Daleko smutnější jsou však dolomitské příběhy založené na skutečných událostech, neboť Sextenské Dolomity se v letech 1915 až 1918 staly dějištěm děsivé horské války. Kvůli nepatrným ziskům v bitvách mezi Italy, kteří obsadili jižní vrcholky, a Rakušany na severu, byla tato místa svědkem krvavých a krutých bojů, jež doplňovaly obrovské ztráty zapříčiněné přírodními podmínkami. Dvě třetiny ztrát na lidských životech tu byly způsobeny bouřkami, zimou, lavinami, padajícími kameny a celkovým vyčerpáním vojáků. Navíc v letech 1915 až 1917 proběhly dvě nejdrsnější zimy v historii, v nichž teplota spadla až na -35°C a výška sněhu dosahovala osmi metrů.
Tunely, štoly a umělé jeskyně, jimiž jsou masivy prošpikovány, i ferraty a horské pěšiny dokládají příběhy, v nichž se hrůzy války podivně mísí s lidskostí. K těm nejznámějším patří událost z roku 1917, kdy lavina zasypala sto Rakušanů na Monte Piano, v místech palby Italů. Ti však na muže, kteří své zasypané kamarády přišli vyprostit, nevystřelili ani jediný náboj.
K dojemným vyprávěním patří i poklidné mírové setkání obou bojujících stran na Štědrý den.
Důležitou roli v této válce sehráli sedláci z Cadober, kteří strážili nejvyšší vrcholky, a horští vůdci ze Sextenu. Nejznámější z nich byl správce horské chaty Dreizinnenhütte Sepp Innerkofler, muž, který se proslavil mimo jiné i prvovýstupem severní stěnou na Kleine Zinne. Svůj život položil při dobývání vrcholu Paternkofel a o jeho smrti existují dvě rozdílné verze.
První z nich uvádí, že se stal obětí clonové palby vlastního oddílu, což potvrdili i jeho synové, kteří otcův konec sledovali dalekohledem.
Na druhé verzi trval při rozhovoru pro média ve svých 82 letech Piero de Luca, který bránil vrchol Paternkofel. Dle jeho slov Sepp Innerkofler zemřel po pádu ze skály poté, co jej právě on sám trefil kamenem do hlavy. Paradoxně však právě jemu tento legendární horský vůdce dříve zachránil život, když de Luca přecenil své síly a zůstal viset ve stěně Grosse Zinne. Italové tehdy požádali Rakušany přímo o Innerkoflerovu pomoc.
Na památku obou mužů spojených tragickým osudem je dnes po nich pojmenovaná stezka vedoucí z Dreizinnenhütte na vrchol Paternkofel.
Z České republiky do Dolomit je velmi snadné se dostat po kvalitních německých, rakouských i italských dálnicích. Cesta z Prahy i Brna zabere kolem osmi hodin a v horských střediscích není problém najít kvalitní ubytování. Chcete-li si však uvedená místa užít i s výkladem profesionálního průvodce, je možné zúčastnit se autobusového zájezdu CK Čile Velká dolomitská cesta.
Článek byl publikován 5. 8. 2016 v páteční příloze Víkend deníku Právo
Přidejte odpověď