V 6. století byl v remešské katedrále korunován králem franské říše Chlodvík I. a pro svoji hlavní rezidenci si zvolil ostrůvek na Seině Île de la Cité, tedy Paříž. Zůstal tu i jeho syn Childebert I., který na místě dnešního Notre Dame nechal postavit první katedrálu v Paříži.
V 10. století toto sídlo přestavěl poslední franský král a zároveň první král Francie Hugo Kapet, zakladatel největší evropské i světové vládnoucí dynastie Kapetovců, který sem přesídlil i veškerou administrativu a státní radu. O století později pak byl přepychový palác rozšířen o Velkou halu, Velký sál a Královské nádvoří.
K dalším změnám pak došlo ve 13. století za vlády Ludvíka IX., zvaného pro jeho zbožnost Ludvíkem Svatým. Během jeho panování se palác rozrostl až k řece, ale především tu vznikl skvost evropské gotiky Svatá kaple. Za vlády jeho vnuka Filipa IV. se pak v přepychovém paláci, jenž se stal slavným symbolem moci, začal scházet pařížský parlament.
V polovině 14. století začala Paříž růst po obou březích řeky Seiny a král Karel V. Moudrý přestěhoval svůj dvůr do Paláce svatého Pavla v dnešní čtvrti Marais. Vedly ho k tomu obavy o svou bezpečnost po povstání Étienna Marcela, ale i větší klid a snaha vyhnout se páchnoucím ulicím centra města. Jako své nové sídlo využíval i Louvre a zámek Vincennes.
Původní královský palác tak začal sloužit jako sídlo „concierge“, tedy správce jmenovaného králem, který měl mimo jiné i moc soudní. I proto se část paláce změnila na vězení, které bylo více než v hojné míře využíváno za doby Velké francouzské revoluce. Během ní byl odstraněn král, rozpuštěn parlament, jehož členové skončili na popravišti, a palác se stal sídlem nového revolučního soudu.
Středověké sály
Nejstarší sály tu zabírají celé nižší patro. Určeny byly pro královskou gardu, úředníky a sluhy, kteří se starali o potřeby královské rodiny. Celkem tu pracovalo přes dva tisíce lidí.
Hned při vstupu každému návštěvníkovi vyrazí dech úžasný Salle des Gens d´Armes, tedy hala určená pro zbrojnoše. Tento jedinečný příklad civilní gotiky vznikl roku 1302. Nejstarší dochovaná středověká hala v Evropě má rozměry 69,3 x 27,4 metrů. V záplavě desítek sloupů by tu nikdo neměl přehlédnout nenápadný fragment černého mramorového stolu zavěšený na stěně, který sloužil při recepcích od 14. do 18. století. Čtyřlodní žebrová klenba osvětlená skrze zdvojená okna nesla původně tzv. Velkou halu, vypálenou na počátku 17. století, jež sloužila jako místo konání královských recepcí a banketů.
S halou sousedí původní dvoupatrová kuchyně se čtyřmi komíny, jež vznikla ve 14. století za vlády Jana II. Francouzského, zvaného Jan Dobrý. Tady se připravovalo jídlo pro celý jeho dvůr, přičemž zásoby sem připlouvaly na člunech po řece. Renovovaná byla tato rozlehlá místnost v polovině 19. století poté, co byla používána stejně jako většina místností v této budově jako vězeňská cela.
Ve 14. století vznikla i strážnice, která sloužila jako předpokoj k Velkému sálu. Ten dříve stával v prvním poschodí a právě tady se odehrávaly největší soudní, legislativní i exekutivní rozhodnutí. Král sedící na trůnu s nebesy zde pořádal soudy, zasedal tu parlament, ale od roku 1793 i Revoluční tribunál. Dnešní podoba sálu však pochází až ze 70. let 19. století.
Hrůzy revoluce
Roku 1789 se parlament z paláce odstěhoval, ale stále tu zůstal tribunál a vězení a o čtyři roky později tu našel své sídlo tzv. Revoluční tribunál, tedy soudní dvůr zřízený k posuzování politických činů proti revoluci. I v této době zůstala Conciergerie centrem politického života, ale především vězením, které se rychle zaplnilo lidmi odsouzenými většinou za zradu republiky. Paradoxně i tady však komfort jejich života závisel na jejich finančních zdrojích.
Představu o ponurosti tohoto místa si lze udělat už při vstupu na vězeňskou chodbu. Nepřehlédnutelný je stůl, u nějž úředníci zapisovali do knih informace o vězních, nakouknout lze i do místnosti, kde se nováčkům stříhaly vlasy, do kanceláře ředitele, ale i do tří malých cel, v nichž je možné pochopit nezáviděníhodné podmínky uvězněných.
Na chodbu navazuje tzv. Sál jmen, jehož stěny nesou jména čtyř tisíc lidí, kteří stanuli před Revolučním tribunálem během necelých dvou let po roce 1793. Jednalo se o příslušníky různých společenských vrstev, přičemž pětinu z nich představovali kněží a šlechta, přestože fakticky tvořili jen 2 % tehdejší populace ve Francii. K nejznámějším vězňům tu v tomto období patřil např. Georges Danton či Maximilien Robespiere.
Zatímco během prvního roku vycházela z těchto zdí polovina souzených živých, od června do srpna 1794 během tzv. období Teroru se číslo odsouzených k smrti dramaticky zvedlo. Statistiky uvádějí, že od ledna 1793 do července 1794 vyšlo odtud na cestu ke gilotině 2600 odsouzených. O jejich osudech je možné se dozvědět více z interaktivních obrazovek instalovaných v tomto malém sále.
Smutný konec královny
K místnostem spojených s revolucí patří i kaple umístěná v původním paláci vedle královy středověké oratoře. Kaple byla během revoluce přeměněna na společnou celu pro více vězňů. A právě tady strávila své poslední dny i osmatřicetiletá královna Marie-Antoinetta, rakouská manželka krále Ludvíka XVI.
Ta byla po zatčení ve Versailles, kdy revoluční dav vtrhl do paláce a vítězně ji odvedl i s jejím manželem do Paříže, umístěna prvně i s rodinou ve vězení narychlo přeměněného ze sídla templářského řádu, ale v noci z 1. na 2. srpna 1793 ji převezli do Conciergerie, kde strávila 76 dnů. O podmínkách jejího věznění není moc známo, tradují se spíše jen legendy. Jisté je, že na počátku svého nedobrovolného pobytu v Conciergerie byla umístěna v jiné místnosti, ale po pokusu o útěk se musela přestěhovat právě do kaple, kde ji nepřetržitě hlídali dva strážci.
Soudní proces s Marií-Antoinettou začal 14. října 1793 a obviněna byla ze spolčování se s Rakouskem, za život v luxusu a za to, že přinutila Ludvíka XVI., aby odmítl nové ideje a pořádky. Aby její obraz ztělesnění zla stojícího proti revoluci byl zdárně dokončen, obvinili ji i z milostného poměru s jejím synem, což ovšem nikdy nebylo prokázáno.
Soud ji rychle shledal vinou, takže v brzkých ranních hodinách 16. října 1793 byla odvezena na Náměstí revoluce, dnešní náměstí Concorde, kde jí za přítomnosti davů byla sťata hlava gilotinou. Její osobní věci byly uschovány a dnes je možné si je v kapli prohlédnout.
Svatá kaple
Hned vedle Conciergerie vyrostla ve 13. století Sainte-Chapelle, tedy Svatá kaple. Klenot gotické architektury dal postavit Ludvík IX. Svatý, který roku 1239 získal od byzantského císaře Kristovu trnovou korunu. Právě pro ni nechal postavit úžasnou dvoupatrovou kapli zdobenou patnácti nádhernými vitrážemi s biblickými výjevy.
Justiční palác
Conciergerie je součástí rozsáhlého komplexu budov, v jehož části sídlí soudní dvůr. Zvláštní pozornost si tu zaslouží nádherná železná vstupní brána z doby Ludvíka XVI. a za ní se nacházející působivé hlavní nádvoří Cour de Mai. Za zdmi tohoto paláce s 24 km chodeb a se 7000 dveřmi sídlil nechvalně proslulý revoluční soud, který poslal tisíce lidí pod gilotinu. Přestože jsou sály využívané pro veřejná přelíčení, turisté mohou nahlédnout dovnitř při prohlídkách s průvodcem.
Renesanční hodiny
Při pohledu ze severního břehu Seiny je možné obdivovat tři okrouhlé věže a Tour de l´Horloge s věžními hodinami. Ty sem byly nainstalovány už roku 1370 jako první veřejné hodiny v Paříži. Jejich dnešní podoba však pochází až z 19. století, kdy byly restaurovány.
Přidejte odpověď