Paříž bez Eiffelovky si dnes už nikdo neumí představit. Nejnavštěvovanější placená stavba na světě přiláká každý rok neuvěřitelných sedm milionů zájemců, z nichž tři čtvrtiny přijíždí ze zahraničí.
Proč vlastně Eiffelovka vznikla? Roku 1889 se v Paříži konala druhá světová výstava. Protože probíhala u příležitosti stého výročí Velké francouzské revoluce, měla za úkol předvést úspěchy nové republiky a ohromit svět. K vyvolání pozornosti komise vybrala z mnoha více či méně bláznivých nápadů mimo jiné i návrh inženýra Gustava Eiffela.
Tento génius se narodil rok 1832 v Dijonu a v době výstavby své unikátní věže měla již jeho společnost, specializovaná na kovové stavby, na svém účtě množství mostů, především železničních, ale např. i návrh zdymadla v Panamském průplavu a nosnou konstrukci sochy Svobody u New Yorku.
Eiffel nabídl hlavnímu městu Francie unikát: věž smontovanou z kovových částí, která svojí výškou přesáhla veškeré stavby na světě. Prvenství jí zůstalo až do roku 1930, kdy ji překonal newyorský mrakodrap Chrysler Building.
Stávka a odpor
Celá stavba trvala dva roky, dva měsíce a pět dnů a pracovalo na ní 188 dělníků. Nebyli by to Francouzi, aby během této doby nezahájili stávku za desetiprocentní zvýšení platu. Dobře věděli, že věž musí být dokončena do začátku světové výstavy a Eiffelovi nezbude nic jiného, než jim vyhovět.
Stavba však zároveň zvedla vlnu protestů. Lidé ji posměšně nazývali kovový chřest, tovární komín, ocelová obluda či čípek a proti jejímu dokončení se postavilo 47 francouzských umělcům, mezi něž patří i tak věhlasná jména jako Guy de Maupassant, Émile Zola či Alexandre Dumas ml. Nutno dodat, že mnozí z nich se Eiffelovi později omluvili.
Že stavba bude přeci jen úspěšná a veřejností oblíbená, dokázal hned první den, kdy byla oficiálně otevřena, tedy 15. květen 1889. Tehdy zdolalo jejích 1789 schodů (není bez zajímavosti, že jejich počet je shodný s letopočtem revoluce) vedoucích do nejvyššího patra 29 992 lidí. Během prvního roku si Eiffelovku přišly prohlédnout dva miliony návštěvníků. Ti také splatili celou částku, která byla do stavby investovaná.
Že byl Eiffel nejenom geniální inženýr, ale i ekonom, dokazuje skutečnost, že on sám odhadoval cenu stavby na osm milionů franků, přičemž reálná částka dosáhla přesně 7 799 501 franků a 31 centimů.
Strhnout či nechat?
Roku 1909 vypršela dvacetiletá smlouva mezi radnicí a Společností Eiffelovy věže, takže symbolu Paříže hrozilo stržení. Tehdy se však její autor ukázal jako skvělý stratég: věž dal k dispozici armádě, která využila její nebetyčnou výšku 300 metrů (dnes i s anténami 324) a umístila nahoru telegrafickou stanici.
Eiffelovka i přesto zůstala otevřená veřejnosti a počet jejích návštěvníků se každým rokem zvyšoval. Začali ji však využívat i různí podivíni či nadšenci ke svým netradičním až ztřeštěným nápadům.
Věž zažila mnoho rekordů v běhu do schodů, lidé ji zdolávali na chůdách, sjížděli na kole, vrchní patro se několikrát stalo odrazovým můstkem pro skok s padákem a bohužel i bez něj – jako místo svého posledního skoku si věž dodnes vybralo skoro čtyři sta sebevrahů.
I ve druhé polovině 20. století se však objevily skandály spojené s touto věží. Např. roku 1954 si Švéd vystupující pod jménem Goldberg vypůjčil od radnice 100 milionů franků na výrobu antikorozního laku, který by věž ochránil. Není asi třeba zdůrazňovat, že poté, co obdržel peníze, zmizel kdesi v Jižní Americe a už ho nikdy nikdo neviděl.
K nejznámějším kouskům patří čin anglického zelináře Stimsona, kterému se podařilo prodat celou věž nizozemské firmě na šrot.
O svou dominantu Paříž málem přišla během druhé světové války. 21. srpna 1944 byl vydán rozkaz, aby byl symbol hlavního francouzského města zničen. Vzápětí byly všechny čtyři nohy věže podminovány a čekalo se jen na pokyn k detonaci. Že k tomu nedošlo, vděčí Francouzi povstalcům plukovníka Henriho Rol-Tanguyho, kteří výbuchu zabránili.
K válečnému období se také váže originální příběh technického rázu. Když roku 1940 vtáhli Němci do Paříže, přestaly na Eiffelovce překvapivě jezdit všechny výtahy, do té doby fungující v podstatě bez problémů. K opravě byli povoláni odborníci z Berlína, kterým se po dlouhém snažení podařilo jeden z výtahů uvést do provozu. Sotva však odjeli, objevil se na místě bývalý údržbář se šroubovákem. Po jeho krátké „návštěvě“ výtah opět odmítl poslušnost.
Jak vysoko se vydat?
Eiffelova věž se skládá ze tří pater.
První z nich se nachází ve výšce 57 metrů a dostat se do něj lze výtahem, ale i pěšky po kovových mřížových schodech. Pro milovníky adrenalinu tu po nedávné přestavbě čeká procházka po skleněné podlaze, z níž lze pozorovat dění hluboko pod ní, ale i Ferrié Pavillon, v němž jsou obrázky týkající se technické stránky věže promítány sedmi projektory na tři stěny.
Milovníci techniky a historie ocení 4,3 metry vysoký zbytek spirálovitého schodiště, které spojovalo všechna tři podlaží. Když bylo roku 1983 strženo, rozdělili je na dvacet částí, které byly vydraženy v aukci.
Chcete-li dojít pěšky až do druhého podlaží, musíte počítat s překonáním 704 schodů. Připravte se i na to, že po cestě po otevřeném schodišti může foukat. Odměnou však kromě dobrého pocitu ze skvělé fyzičky bude i nádherný výhled na Paříž z výšky 115 metrů.
Schodiště vedoucí do nejvyššího patra už není určeno pro návštěvníky. Ty do výšky 300 metrů vyveze výtah. Mimo dechberoucího výhledu s panoramatickými mapami tu najdou i model horního patra z roku 1889 v poměru 1 : 50, restauraci Jules Verne a kancelář Gustava Eiffela, kterou se podařilo uvést do původního stavu. Reálnou atmosféru jí dodávají voskové figuríny zpodobňující autora věže, jeho dceru Claire a amerického vynálezce Thomase Edisona.
Nekonečná údržba
O svoji bezpečnost se tu nikdo nemusí bát. Konstrukce o váze 7 000 tun se i při nejsilnějších bouřích vychýlí maximálně o 12 cm. Větší problém pro ni ale představuje slunce. V horkých dnech vršek věže uhýbá před přímým slunečním žárem až o jeden metr a opisuje elipsu. Během velkých veder zase věž vyroste až o 15 cm.
O bezpečnost a technickou údržbu se tu stará skupina čtyřiceti mužů. Jejich počet zůstává v podstatě pořád stejný, jen její členové se často obměňují – práce ve výškách vyžaduje velkou fyzickou sílu a odvahu.
Ta je nutná i při natírání věže, které probíhá průměrně jednou za sedm let a při němž se spotřebuje 60 tun barvy. Málokdo si ale všimne, že se nejedná o jeden odstín, ale hned tři. Ten nejsvětlejší lze vidět na vršku věže, aby celá konstrukce působila ještě vyšším dojmem.
Každý den po západu slunce se Eiffelovka rozzáří. Od roku 1958 ji osvětlovalo zvnějšku 1290 projektorů. Jejich počet se 31. prosince 1985 snížil na 336, vybavených vysokotlakými žlutooranžovými sodíkovými výbojkami, takže dnes si lze vychutnat pohled na věž osvětlenou zevnitř, přičemž světlo směřuje zespodu nahoru.
Neopakovatelné kouzlo má i noční blikání železné dámy nad Seinou, které mohli Pařížané sledovat poprvé na Silvestra roku 1999. Předtím 25 horolezců po dobu pěti měsíců instalovalo na kovovou konstrukci 20 000 žárovek, z nichž každá má výkon 6 wattů. Toto nezapomenutelné představení si lze vychutnat každou celou hodinu od západu slunce do 1.00 po dobu pěti minut.
Nejbližší stanice metra Bir Hakem a RER Champ de Mars – Tour Eiffel. Jen o 150 m dále je zastávka RER Pont de l´Alma. V okolí zastavují i autobusy 42, 82, 87 a 69.
Nejkrásnější pohled na Eiffelovku se otvírá od náměstí Trocadéro. Od věže stačí přejít řeku a poté se vydat do mírného kopce na terasu Palais de Chaillot.
Před vstupem na věž je nutné si rozmyslet, do kterého podlaží se vydat a zda po schodech či výtahem, a podle toho si vybrat správný pilíř. Počítejte také s důkladnou bezpečnostní kontrolou – kromě ostrých předmětů, střelných zbraní a obranných sprejů nesmíte mít také u sebe jakoukoli plechovku či konzervu.
Článek byl publikován 16. 6. 2017 v páteční příloze Víkend deníku Právo
Přidejte odpověď