Německy se nazývá Aachen, při cestě z Belgie musíte následovat směrovky na Aix-en-Chapelle a pro Nizozemce je to vždy jen Aken. A aby v tom byl zmatek pořádný, nazvali Češi toto město v Severním Porýní-Vestfálsku Cáchy.
Už Římané tu objevili termální prameny, nejteplejší severně od Alp, a v 1. století zde založili lázně. Město, které se kolem nich rozrostlo na ploše 25 ha, nazvali Aquae Grani, z čehož zkomolením vznikl dnešní německý a nizozemský název.
První písemná zmínka však pochází až z roku 765 a týká se založení falce franckým králem Pipinem III. Krátkým. Jen o tři roky později si toto místo zvolil za svou královskou rezidenci Karel I. Veliký, který tu byl později korunován císařem. I když hlavním městem říše zůstaly Cáchy jen krátce, jejich rozvoj slibně pokračoval, neboť sem dal Karel přestěhovat říšské relikvie, k nimž se sjížděli poutníci z celého světa.
Zásadní mezník představoval rok 1656, kdy město zasáhl obrovský požár. Na troskách budov začal valonský lékař François Blondel stavět velkolepé lázně s kasinem a tanečními sály, a tak v 18. a 19. století byly Cáchy známé jako důležité lázeňské centrum, kde si klidu užíval např. ruský car Petr I. Veliký, pruský král Friedrich II. či Georg Friedrich Händel.
Katedrála poznamenaná ďáblem
Součástí falce Karla Velikého byla osmiboká kaple, kterou v letech 786 až 800 postavil dle vzoru kostela San Vitale v Ravenně Odo z Metz. Pod nádherně zdobenou, 32 metrů vysokou kopulí proběhlo od 10. do 14. století třicet korunovací německých králů a dvanáct korunovací královen. Jako první tu byl korunován Ota I. Veliký, řadu ukončil Ferdinand I. Habsburský, přičemž za zmínku stojí i fakt, že zde papež vložil korunu i na hlavu Karlu IV., Václavu IV. i Zikmundu Lucemburskému.
Během staletí ke kapli přibyla věž v průčelí, gotický chór a několik kaplí.
Už vstupní bronzové dveře, nejstarší svého druhu v Německu, v sobě skrývají příběh. V době, kdy Karel Veliký stavěl katedrálu, musel odtáhnout do války, a tak požádal obyvatele Cách, aby ji dokončili. Pro město to však bylo finančně příliš náročné a radní řešili, jak z prekérní situace ven.
Ve správné chvíli se objevil elegantní muž (s kopytem), který se nabídl, že vše zaplatí. Jeho jedinou podmínkou bylo, že první živá duše, která do katedrály vejde, bude patřit jemu. Radní radostně souhlasili a až při dokončování stavby začali přemýšlet nad tím, co vlastně slíbili – první, kdo do kostela vstoupí, bude patrně císař či papež.
Z nepříjemností je dostal mladík, který si uvědomil, že požadavkem byla „živá“ duše, nikoli „lidská“. Proto do katedrály potmě vehnali vlka, nedočkavý ďábel mu vyrval duši z těla a až poté zjistil, jaký podvod na něj radní připravili. Vztekle vyrazil z katedrály a práskl za sebou dveřmi – ty však praskly a ďáblovi přiskříply palec, který v prasklině zůstal.
Samotný interiér ohromí návštěvníka antickými sloupy z červeného mramoru a porfyru z Raveny a Říma, ale především úžasnou mozaikovou výzdobou. Přehlédnout tu nelze gotický chór postavený dle vzoru pařížské Sainte-Chapelle, zlaté pláty Pala d´Oro na přední části oltáře či kazatelnu ze zlatem plátované mědi, vykládanou drahokamy a slonovinou. Největší pozornost však přitahuje zlatý relikviář Karla I. Velikého. Ten vznikl po kanonizaci tohoto císaře roku 1165 a dodnes jsou v něm uloženy jeho ostatky.
Není divu, že Katedrála Panny Marie patří k nejvýznamnějším církevním památkám v Německu a roku 1978 byla jako první stavba v této zemi zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Od roku 1349 se tu každých sedm let koná procesí, během nějž se vždy vystavují čtyři hlavní monstrance.
Klenotnice
Nejvzácnější poklady však nejsou ukryty v katedrále, ale své místo našly v nedaleké klenotnici. U každého exponátu nelze než stát v údivu nad kvalitou řemeslné práce i nad přepychem použitého materiálu. Ve třech patrech tu můžete obdivovat poklady z pozdní gotiky, doby karolínské i ottonské, ať už precizně vyšívaná kněžská roucha, zlaté knižní desky, vyrobené kolem roku 1020, či korunu princezny Margharety z Yorku z 15. století, k níž se dochovala i krabice, ve které se převážela. K těm nejznámějších předmětům patří zlatý relikviář v podobě ruky, vyrobený roku 1481 v Lyonu, o něco starší nádherný Lotharův kříž, zdobený množstvím drahokamů a kamejí s podobiznou císaře Augusta, či mramorový Proserpinin sarkofág. Tato vzácná ukázka římského sochařství ze 3. století zobrazuje mýtický únos Diovy dcery Prosepiny bohem podsvětí. Z Itálie jej přivezl sám Karel Veliký a až do jeho svatořečení v něm spočívaly jeho ostatky.
Přehlédnout nelze částečně pozlacenou stříbrnou bustu Karla Velikého, která vznikla po roce 1349. Její součástí byla i snímatelná koruna, jíž byl korunován nejen Karel IV., ale patrně i Friedrich II. roku 1442 a Ferdinand I. v roce 1531.
Historické centrum i oblíbené lázně
Centrum města představuje tržní náměstí Markt, jemuž dominuje gotická radnice, postavená na základech karolínského paláce. Vznikla roku 1349 jako symbol městských svobod a král dal souhlas k jejímu vybudování jen s podmínkou, že její součástí bude i velký sál, dostatečně reprezentativní, aby se v něm mohly konat slavnostní hostiny po korunovacích. Hala zdobená freskami s výjevy ze života Karla Velikého zabírá téměř celé první patro a jako první ji po své korunovaci využil Karel IV.
Po požáru roku 1656 byla radnice přestavěna do podoby barokního zámku, ale v polovině 19. století se jí vrátila její původní gotická podoba. Na bohatě zdobené přední fasádě dominuje plastika sedícího Krista, obklopeného Karlem Velikým, držícím v ruce model katedrály Panny Marie, a papežem Leem III., který roku 804 tuto katedrálu vysvětil. Mezi okny jsou ve dvou řadách umístěny sochy králů a císařů, přičemž českého krále Karla IV. je možné spolu s Maxmilianem I. vidět vlevo vedle vchodu.
Hned naproti radnice stojí Haus Löwenstein, jenž jako jeden z mála gotických domů přestál velký požár v 17. století. V jeho výklenku v rohu pod střechou stojí socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1747. Návštěvníci Cách by si neměli nechat ujít ani Grashaus, který byl postavený jako první radnice města a později sloužil jako soud a vězení. V sedmi výklencích tu lze vidět šest kurfiřtů a uprostřed krále Rudolfa I. Habsburského.
Z jedenácti bran dvou okruhů hradeb se dochovaly jen dvě – Ponttor s barbakanem a Marshiertor, u nějž si návštěvníci mohou prohlédnout sochu tzv. Pennsoldata, tedy příslušníka městských milicí, které střežily hradby.
Opomenout nelze ani lázeňskou část města, v níž návštěvníci mohou využít více než dvacet bazénů a množství relaxačních místnosti – ať už v podobě umělé pouště či jeskyně s hudbou a vůní. K symbolům města patří i Elisenbrunnen, tedy Eliščin pramen. Pojmenován byl podle dcery bavorského krále Friedricha Viléma IV., který tyto lázně často navštěvoval. Klasicistní kolonáda byla postavena roku 1827 nad původním Císařským pramenem, který dosahuje teploty 53°C.
Printen
Na každém rohu centra města najdete obchůdek s tzv. printen, připomínajícími náš tvrdší perník. Dle legendy (točící se jak jinak než kolem Karla Velikého a ďábla) tato sladkost pomohla znovuzrození města.
Po velkém požáru chyběly městu finanční prostředky na opravy, a tak radní zoufale začali řešit, jak peníze získat. Se spásným nápadem přišel pekař, který připomněl dávnou tradici printen, které dle pověsti mají městu přinést blahobyt. Problémem ovšem bylo, že recept si už nikdo nepamatoval a jeho originál byl uchovaný u ostatků Karla Velikého. Brzy na to ale pekařský tovaryš potkal ďábla, který toužil po pokladech uložených v kapli. Uzavřeli proto dohodu – čert přinesl recept a za to mu mladý muž obstaral na jednu noc klíče od pokladnice. Když pekařský učeň recept obdržel, napekl dle něj množství printen a nabídl je ďáblu při předávání klíčů. Ten neodolal a pustil se s chutí do nich. Po čerstvém horkém cukroví se však nafoukl tak, že se do pokladnice vůbec nedostal.
Článek byl publikován 16. 9. 2016 v páteční příloze Víkend deníku Právo
Přidejte odpověď