Když jsem bydlela v Anglii, sledovala jsem v noci nespočetněkrát záznam jednání dolní komory britského parlamentu v televizi a říkala si, že u toho bych někdy chtěla být. A ten pocit mi zůstal, přestože rozhodování ostrovního zákonodárného sboru o brexitu v poslední době připomíná spíše rozmazlené dítě, které těsně před odchodem z hračkářství padne na zem, tluče ručičkama a křičí: „nechci, nechci, nechci.“ Ať už je to cokoli.
Podívat se do míst, kde se po staletí tvořily dějiny, jsem vždycky prostě chtěla. A teď se mi můj sen opravdu splnil. A i když se zrovna ve sněmovnách nezasedalo, stálo to za to.
Westminsterský palác, v němž obě komory parlamentu sídlí, patří k „must see“ v Londýně. A je pravda, že přehlédnout jej prostě nelze.
Troška historie
Založil jej v 11. století Eduard Vyznavač, aby z něj mohl sledovat stavbu svého nesmrtelného projektu Westminsterského opatství. Jako sídlo panovníka sloužil do 16. století. Královská rada, z níž se dnešní podoba parlamentu vyvinula, se scházela právě tady ve Westminster Hall a tzv. modelový parlament Eduarda I. tu začal zasedat až roku 1295.
Když roku 1529 část paláce shořela, král se přestěhoval do paláce Whitehall a starý palác začal sloužit účelům parlamentu a soudního dvora.
Další katastrofu komplex postil 16. října 1834. Požár tehdy zničil naprostou většinu stavby, a tak králi nezbylo než vyhlásit architektonickou soutěž na jeho novou podobu. Ze sedmadevadesáti plánů vyhrál návrh sira Charlese Barryho, který zvolil neogotickou podobu, korespondující s protější kaplí Jindřicha VII.
Palác, z převážné části dokončený roku 1860, ale čekala ještě jedna zásadní rekonstrukce po bombardování roku 1941. Tentokrát ji vedl Giles Gilbert Scott.
Dokonalost sama
Ve Westminsterském paláci je položen důraz na každičký detail. A přeci to nejdůležitější, je celek.
Do interiéru návštěvníci vstupují přes nejstarší dochovanou část stavby z roku 1097 tzv. Westminster Hall, která jako jediná z mála přečkala všechny pozdější katastrofy. Se svými rozměry 73 x 21 metrů patří k největším sálům své doby. Vznikla roku 1097 a právě tady zasedala královská rada a později nejvyšší soudní dvůr. Konaly se tu i pokorunovační oslavy a poslední rozloučení s významnými osobami. Nepřehlédnutelný tu je především kleštinový strop z doby Richarda II.
Jestliže Vás Westminster Hall ohromí, při vstupu do dalších místností se bude váš úžas zvyšovat. Přes St Stephens Hall se dostane do osmiboké centrální lobby, která je vlastně dechberoucí křižovatkou v srdci paláce, spojující obě sněmovny.
Vydáte-li se odtud do Dolní sněmovny, brzy si uvědomíte, že veškeré polstrování v okolí získalo zelenou barvu (Ta odpovídá i barvě Westminster Bridge.)
I když jsem televizní přenos z této místnosti viděla nespočetněkrát, byla jsem ohromena. Najednou se ocitnete v místech, která ukazují, že Spojené království je velmoc. A že je to velmoc neporazitelná a mocná. Jste uprostřed historie. Uprostřed tradice. Tedy spíše na jejím vrcholu. Velmi snadno se tu dá pochopit, proč se britští zákonodárci připadají jako vládci světa a neohrozitelní obránci hodnot. Ať už jakýchkoli.
Dolní sněmovna je ve skutečnosti kratší, než vypadá v televizi, zato mnohem honosnější. Obávám se, že po pár hodinách v této místnosti bych velmi rychle a ochotně propadla komplexu děda Vševěda a získala pocit, že jsem to právě já (a pár mých kolegů v mém okolí), kteří mohou spasit svět. Ať už si to svět přeje či nepřeje.
Přestože jsem už pár parlamentů i královských sídel navštívila, ještě nikdy jsem neviděla nic tak odtrženého od reality. Nic, co by méně vypovídalo o okolním světě.
Vydáte-li se z centrální lobby na druhou stranu, polstrování zrudne a přes Peer´s Lobby se můžete vydat do jedné ze dvou chodeb, obklopující sněmovnu lordů. Pravá z nich, zvaná Not content Lobby je určená pro ty členy zákonodárného sboru, kteří nesouhlasí s daným návrhem, do protější Content Lobby chodí jeho zastánci.
Do této části patří i Robing Room, v němž si královna obléká roucho a nasazuje korunu při každoročním ceremoniálu otevírání parlamentu, a Královská galerie, zdobená malbami od Daniela Maclise.
Ohromující dojem trošku pokazí místní „rádce“, který vám neotřesitelně tvrdí, že znak s bodlákem patří Walesu, trojlístek Skotsku a prostřední erb s písmeny VR (Victora Regina) není schopen identifikovat. Na Vaše námitky, že bodlák bude patrně skotský symbol a trojlístek irský se Vás udiveně zeptá, kde je tedy Wales, a vy (cizinec) místnímu zaměstnanci vysvětlíte, že v době vzniku této místnosti byl Wales součástí Anglie, a tudíž neměl samostatně vyobrazený erb. Ale i tak vidíte, jak je tento Brit hrdý na svou historii. J
Jestliže dolní sněmovna byla úžasná, sněmovna lordů Vám vyrazí dech, i když tu není nic víc než tmavé dřevo a rudé sedačky. Pochopíte, že tady vůbec nejde o nicotné bohatství. Tady jde o moc.
Návštěva Westminsterského paláce je jednoznačně životní zážitek. Sir Charles Barry se bezesporu snažil ohromit a to se mu podařilo. Nejedná se však o ukázku peněz a luxusu, i když tu jsou samozřejmě všudypřítomné.
Tady jste uprostřed tradice, historie a moci. Nekonečné moci z hlediska geografie i času.
Interiéry Buckinghamského paláce působí daleko oslnivěji. Ale levněji.
Sály Buckinghamského paláce jsou proti interiéru Westminsterského paláce vesnickým kulturním domem.
A sice to zní jako velká fráze, ale Westmisterský palác není nic menšího než zhmotněná tradice a čas.
Přidejte odpověď