Létám poměrně často, ale o letadlech toho moc nevím. Vlastně vůbec nic. Když se mi nepoštěstí sedět v business class (což se bohužel neděje), je mi jedno, jakým strojem letím, a Airbus od Boingu rozlišuju jen podle chybějící třinácté řady.
Proto jsem moc nerozuměla tomu, proč mi snad všichni moji známí, kteří věděli, že letím 29. října 2018 odpoledním letem Qatar Airways z Prahy do Dauhá, přeposílají článek, že den před tím bude na let nasazen Boeing 787-8 s přízviskem Dreamliner. Z mého pohledu je letadlo jako letadlo, a dokud některé z nich neprotáhne prostor mezi sedadly aspoň o deset centimetrů, je mi jedno, čím letím. A navíc pět a půl hodiny letu se dá prostě zvládnout.
Letadlo stálo vzorně připravené k odletu už dlouho předem, takže jsme měli dostatek času si ho prohlédnout.
Dočetla jsem se, že se jedná o jedno z nejmodernějších letadel na světě, spotřebuje méně paliva, a tak se snižuje i množství emisí. Délka dosahuje 56 metrů, 17,2 metru a rozpětí křídel 60,1 metru. A taky, že pojme až 269 cestujících a že jeho trup je vyroben z lehkého materiálu na bázi uhlíkových vláken.
No… asi měli pravdu… prostě je to letadlo.
Bílé s fialovým nápisem Qatar a vzadu schovaným drobným nápisem Dreamliner. Arabský nápis na předku se nám vyluštit nepodařilo, ale předpokládám, že půjde o to stejné.
Rozdíl od jiných letadel jsem postřehla až při nástupu tubusem, kdy jsem měla možnost prohlédnout si z boku „čumák“, připomínající delfína.
Zásadní překvapení však čeká hned za dveřmi do letadla. Ocitnete se v prostorném trupu, v němž převažuje příjemná vínovo-bordo barva a zvláštní nafialovělé osvětlení. Při vstupu zrak každého cestujícího padne doleva na Business Class, v níž jsou v jedné řadě čtyři nádherně designované sedačky s více než dostačujícím prostorem kolem.
Letuška nás však rychle nasměrovala doprava, kde začíná ekonomická třída.
Trup letadla je dostatečně vysoký i velkoryse široký. Červené sedačky jsou uspořádány v řadě po třech a pocit z prostoru je velmi příjemný. Částečně je to způsobeno i narůžovělými diodami, které jsou umístěny ve stropních podhledech, a díky nim celý interiér působí příjemně, světle a útulně. Každý ocení i poměrně velký úložný prostor nad hlavami, který překvapí svou hloubkou.
Sedačky jsou poměrně široké, ale v prostoru mezi nimi se Dreamliner moc nevytáhl, i když něco málo navíc místa na kolena umožnila užší opěradla. Velké pozitivum pro mě byla výškově nastavitelná podpěrka hlavy s bočními úchytkami, kterou jsem po pár hodinách letu opravdu ocenila. Naopak opěrátko na ruce šlo zvednout jen do tří čtvrtin výšky, takže i když vedle mě bylo sedadlo volné, nebylo možné ho pohodlně využít.
Sympatická jsou vyšší okna, u kterých byste marně hledali roletky. Až po chvíli mi došlo, že stříbrný půlkruh v bílém kroužku pod okýnkem patrně k něčemu sloužit bude a jeho usilovným mačkáním se mi podařilo zatemnit skla. Moje inteligence však brzy selhala, když jsem se úporně snažila okna zase zesvětlit na vzlet. Marně. Až letuška mi (s profesionálním úsměvem, ale zcela zřetelnou bublinou u hlavy se slovy: Bože, co je tohle zase za trotla?!?) musela vysvětlit, že bílý půlkruh nad tím stříbrným se dá také zmáčknout a oka se zase odtemní.
Pět a půl hodiny letu do Doha mi dalo dostatek prostoru, abych pochopila, že stmívání probíhá v šesti stupních, a po čase jsem si i zvykla i na fakt, že k reakci potřebuje více než 10 vteřin. Při následující cestě ve dne jsem však zjistila, že barva skla je ovládána automaticky a tlačítka jsou většinu času nefunkční.
K běžnému vybavení letadel už patří zabudované obrazovky se zábavním systémem a USB portem, na nějž lze připojit vlastní zařízení. Protože se potřebuji neustále orientovat, zvolila jsem si mapu s trasou našeho letadla. Velkým pozitivem pro mě je, že se zobrazuje i na joysticku, umístěném pod obrazovkou, takže můžete kontrolovat, kde právě jste, i když zrovna sledujete oblíbený film.
Tak daleko jsem se ale nedostala, protože se po chvíli moje obrazovka rozhodla, že ji nebavím, a přestala na mě reagovat. Takže místo sledování zeměpisné polohy jsem koukala na reklamy a upozornění. Nespočetněkrát jsem si přečetla, že nemám kouřit, a to ani elektronické cigarety, že si mám protahovat nohy, dostatečně se hydratovat a při modlení sedět na svém místě. To vše jsem absolvovala znovu a znovu, neboť jednou za čas jsem byla odměněna informací o své poloze. Nepomohlo jemné klepání, dotyky bříšky prstů, domlouvání, sliby ani výhružky. S (ne)dotykovou obrazovkou jsem strávila zbytek letu.
Příjemná je i nabídka wifi, přičemž prvních třicet minut (nebo 100 MB) je zdarma a poté je možné si data přikoupit. Tahle služba se nabízí skoro na všech strojích Qatar Airways ale jinde to bývalo – jestli se nepletu – jen 15 minut.
Abych byla spravedlivá, Dreamliner je asi sympatické letadlo, které prý letí rychleji než jiná. Jednoznačně se méně klepe, je tišší a nikde mu nic neharaší (ale to může být tím, že je fakt nové). Na druhé straně z hlediska cestujícího se žádný zázrak nekonal.
Prostě je to letadlo.
Čisté, nové, ale letadlo. (Čímž se zároveň omlouvám všem jeho příznivcům a fandům.)
A protože jsem byla pokárána svými spolucestujícími, že dostatečně neoceňuji let, tak musím napsat: díky jinému tlaku v kabině, je prý menší pravděpodobnost bolestí hlavy, cestující jsou méně unavení a prý se jim lépe dýchá. A servis Qatar Airways je prostě úžasný.
Přidejte odpověď