Cepelinai

Průměrná roční teplota 8,7 °C, v červenci 16 °C, podnebí spíše chladnějšího typu mírného pásma tvořící přechod mezi oceánským a kontinentálním – to nejsou zrovna podmínky ideální pro pěstování ovoce a zeleniny. Není proto divu, že k hlavním plodinám pěstovaných v Litvě patří ječmen, pšenice, řepa a brambory, což se odráží na místní kuchyni, která je velmi hutná, hustá a mastná. Vliv na její utváření měly nejenom okolní země, ale i mocnosti, v jejichž područí se během historie ocitla. Držíte-li dietu, místním pokrmům se určitě vyhněte – ale příjdete o skvělý gurmánský zážitek. K tradičním vydatným pokrmům, jež měly nasytit těžce pracující sedláky, dodat jim výživu a teplo za ne zrovna příznivých litevských povětrnostních podmínek, patří tzv. cepelinai.
Za původem tohoto jídla se nemusíme vydávat hluboko do historie. Brambory se dostaly do Litvy až v 18. století, ale pro svoji nenáročnost na povětrnostní podmínky a pro snadné pěstování se staly rychle základem místní kuchyně. Jídel z brambor tu najdeme velké množství, ale svoji popularitu a originalitu si po více než 150 let udržely právě tyto podlouhlé šišky.
Jediné, co se na nich změnilo, byl název. Původně byly totiž pojmenovány didžkukulia, tedy velké masové koule, a až na počátku 20. století zvítězilo jméno odkazující na podobnost tvaru tohoto jídla s populárním vynálezem pana Zeppelina – vzducholodí.
Recept
Litevský národní pokrm se dnes podává jen při zvláštních příležitostech, neboť jeho příprava vůbec není jednoduchá a zabere spoustu času. V domácnosti se proto cepelíny vaří vždy jen ve velkém množství.
Základ cepelín tvoří směs vařených a syrových brambor, většinou v poměru šedesáti ku čtyřiceti, která zajistí, že vznikne pevný knedlík, který drží při vaření, ale zároveň je měkký při jídle. Ze syrových brambor, oškrábaných a najemno nastrouhaných, se vyždímá tekutina. Ta se nechá odstát, aby se usadil škrob, jež se poté znovu vmíchá do brambor. Po smíchání s rozšťouchanými vařenými bramborami a solí je nutné vzniklou hmotu důkladně a dlouho hníst, aby se vše dokonale propojilo. Pro usnadnění práce se občas přidává i vejce či zakyslá smetana, která hmotu drží pohromadě.
V dalším kroku se z „těsta“ vyválí placka asi jeden centimetr silná, na níž se položí náplň sestávající nejčastěji z mletého masa, cibule, koření, vejce a soli. Oblíbené jsou však i houby, zelí a tvaroh s majoránkou. Poté už zbývá jen vytvarovat šišky, jejichž velikost se liší dle regionu od deseti do dvaceti centimetrů, přičemž na západě Litvy jsou delší než ve východní části.
Šišky se vaří ve vroucí osolené vodě po dobu dvaceti až třiceti minut. Na závěr se jen nechají okapat a podávají se nejčastěji s omáčkou spirgučiai, jejíž příprava je na rozdíl od cepelin velmi jednoduchá – na pánvi se nechá zhnědnout slanina, do níž se po odstavení z ohně naleje 30 až 40% zakyslá smetana a vše se dochutí cibulí a solí. Oblíbené jsou však i jen přelité vepřovým sádlem.
Jako oběd se většinou podávají dvě šišky, která vás zasytí po zbytek dne.