„To opravdu můžu jít dovnitř?“ ptám se překvapeně, když mě hlídkující policista odkazuje s mým dotazem na recepci parlamentu.
„Samozřejmě,“ neskrývá své překvapení on, „tohle je přece parlament, veřejná budova!“
Už samotná stavba ve vás vyvolá mnoho otazníků. Ve zvláštním nesouměrném a nepostižitelném komplexu budov hledáte marně zvenčí logiku a symetrii. Na nic si nehraje, nic nepředstírá a i přes svou otevřenost a tvrdost je tajemná. Dokončena byla roku 2004 na základě plánů katalánského architekta Enrica Mirallese.
Parlament jako báseň
Při referendu o zřízení skotského parlamentu, které proběhlo 11. 9. 1997, se většina Skotů vyjádřila PRO, a tak odstartovaly horečné přípravy. Do architektonické soutěže se přihlásilo dvanáct týmů, z jejichž prací komise vybrala pět návrhů, které byly rozmístěny na tabulích po celém Skotsku. Na základě veřejné diskuse bylo rozhodnuto o vítězném projektu a hned roku 1999 začaly stavební práce.
Mezi Skoty koluje historka, že na první představování celého projektu přišel Miralles s větví s listy, položil ji na stůl a hrdě všem sdělil: „Toto je skotský parlament!“ Svoji představu budoucího sídla nejvyššího zákonodárného sboru země představil jako báseň o skotské krajině, kultuře, skotských lidech a o Edinburghu, báseň, která prezentuje národní identitu a odráží dialog mezi lidmi a přírodou.
Že se jednalo spíše o snovou představu než závazný projekt, odráží i fakt, že dokončení stavby se protáhlo o tři roky (namísto roku 2001 byla otevřena 2004) a cena se z plánovaných deseti až čtyřiceti milionů liber vyšplhala na neuvěřitelných 414 milionů liber! Následného vyšetřování, jehož výsledkem byla kritika významných konstrukčních změn po zahájení stavby, se už její autor nemohl zúčastnit, neboť roku 2000 zemřel.
Přestože při stavbě se odrazila kontroverze nejenom ve volbě architekta, ale i místa, návrhu a dokonce i stavební společnosti, budova o rozloze 1,6 ha, postavená na místě dřívějšího pivovaru na úpatí Parku Holyrood a naproti Holyroodského paláce, získala řadu prestižních ocenění a je zařazena na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Budova, která si na nic nehraje
Celý komplex vychází z původních požadavků zadavatelů, aby se jednalo o stavbu vysoce kvalitní, zrcadlící svou důležitost, aby byla lehce dostupná, ale zároveň bezpečná, aby byla přátelská k životnímu prostředí a aby odrážela úspěchy i budoucnost Skotska.
Tomu odpovídá nejenom nepostižitelný tvar jednotlivých budov, ale i zvolený materiál. Vnější žulové panely zdobí velké neopracované kameny i destičky s texty skotských velikánů, betonové stropy jsou oživeny odlitky připomínající skotskou vlajku, na vrcholu věže v místnostech komisí je použita ocel, přičemž všechny materiály jsou tu přiznané, nezakryté omítkou a tvoří podivnou směsici jednoduchých čistých linií bez dalšího zdobení.
The Debating Chamber
Hlavní a největší místností tu je The Debating Chamber. Při vstupu do něj musí členové parlamentu symbolicky projít pod kamenným překladem zvaným Arniston Stone, který jim má připomenout spojení skotské historie s dneškem. Pochází totiž z budovy starého skotského parlamentu, který byl zrušen roku 1707 spojením Skotska s Anglií.
První zasedání v tomto sále proběhlo 1. září 2004, přestože formálně otevřela parlament královna až o více než měsíc později, 9. října. Na rozdíl od konfrontačního uspořádání dolní sněmovny britského parlamentu ve Westminsteru, jsou zde jednoduchá dřevěná křesla se stolky uspořádaná do podkovy, aby zdůrazňovala nutnost komunikace, diskuse i společného rozhodnutí.
Jak to tady funguje?
Skotský parlament byl ustanoven roku 1998 tzv. Scotland Act, v němž získal mandát rozhodovat o skotském právu a měnit skotské daně. K rozšíření jeho pravomocí došlo o čtyři roky později, takže dnes určuje zákony týkající se zemědělství, občanského a trestního práva, vzdělání, životního prostředí, zdravotnictví, stavebnictví, místní vlády, plánování, policie, hasičů, sociálních služeb, sportu, umění a dopravy. Do jeho pravomocí naopak nepatří zahraniční politika, obrana, imigrace a bezpečnost obyvatelstva.
Dva hlasy rozhodnou
Volby do jediné komory parlamentu probíhají jednou za čtyři roky a z osmi volebních okrsků vzejde 129 členů parlamentu. Oproti České republice je tady trošku složitější volební systém.
Každý volič uděluje dva hlasy. Prvním vybírá jednoho zástupce svého volebního obvodu, přičemž vyhraje ten, kdo získá většinu hlasů. Tato část voleb je srovnatelná s naší většinovou volbou užívanou pro senátory. Druhý hlas dává volič straně. Každý region má v parlamentu sedm křesel, které zaplní zástupci zvolených stran. U nás takto volíme do poslanecké sněmovny – jedná se o volební systém poměrný.
Členové parlamentu, ať již byli zvoleni kterýmkoli z těchto dvou způsobů, jsou si rovni. V parlamentní budově zasedají od úterý do čtvrtku (přičemž všechna jednání jsou veřejná) a v pondělí a pátek pracují ve svým okrscích.
Přidejte odpověď