Kdybyste si museli vybrat jediné město, které v Provence navštívíte, neváhejte ani chvíli a zvolte Arles. Najdete tu památky od doby římské přes raně křesťanské až po místa spojená s malíři konce 19. století. Jen je potřeba si na ně vyhradit dostatek času – odnikud se Vám nebude chtít odcházet.
Původní ligurskou osadu na řece Rhôně obsadili v 6. stol. př. n. l. Řekové, kteří ji přeměnili na Arláth, tedy Město v bažině, a kteří ji využívali jako obchodní pobočku dnešní Marseille. Význam Arles vzrostl s příchodem Římanů, již z něj vytvořili významnou metropoli své říše, přezdívanou malý Řím Galie.
Za vlády Caesara bylo město opevněno a vznikla nejenom síť dlážděných ulic, ale i 75 km dlouhý akvadukt, který napájel kašny a veřejné i soukromé domy. Pominout nelze ani funkční kanalizaci, mincovnu i nový přístav, díky jehož propojení s mořem kolem přelomu letopočtu tu fungoval čilý obchodní ruch s výrobky dováženými z celého světa.
Pozůstatky římského města
Centrum Arles se stáčí kolem jedné z nejstarších dochovaných arén v římské říši. Stavba o rozměrech 136 x 107 m s původně třemi patry o 60 obloucích pojala až 25 000 diváků, přičemž vysoká zeď kolem centrálního prostoru dokládá, že se tu konaly zápasy dravé zvěře. Přestože se většina vnitřních chodeb ani schodišť nedochovala, stále si tu lze udělat představu o velkoleposti tehdejších staveb Římanů.
Po zániku říše římské přeměnili místní obyvatelé obrovskou nevyužívanou stavbu na vesnici se dvěma sty domy a dvěma kaplemi a později aréna posloužila jako kamenolom. Zrekonstuovaná byla až v roce 1925 a dodnes se v ní konají festivaly a býčí zápasy.
Místní korida, tzv. course camarguaise, je na rozdíl od známější španělské nekrvavá. Úkolem bíle oblečených raseteurs není býka zabít, ale strhnout mu z hlavy kokardu, za níž dostanou od rozhodčích body. Že je to stále oblíbená a vyhledávaná zábava, dokládá i množství plakátků na bráně arény, které nabízí kurzy této koridy pro chlapce od čtyř let.
Jen kousek od arény stojí trosky antického divadla, zasvěceného bohu Apollonovi. Dle amerického spisovatele Henryho Jamese to jsou „jedny z nejkouzelnějších a nejdojemnějších trosek, které kdy viděl.“ Nazval je tak i přes fakt, že z této budovy z doby císaře Augusta dnes zbyl jen zlomek ochozu, přeměněný na citadelu Tour de Rotland, a pár sloupů.
V době svého vzniku však toto divadlo patřilo k prvním kamenným divadlům celého římského světa. Skládalo se ze tří částí: scény, dekorativní zdi a půlkruhového hlediště o průměru 102 metrů, v němž mohlo ve 33 řadách sedět až 10 000 diváků, rozdělených podle společenského postavení. Dva sloupy, zvané Dvě vdovy, které se dnes v areálu dochovaly, patřily k patrně 27 korintským sloupům, jež ve třech úrovních zdobily zadní stěnu divadla. V nikách mezi nimi se nacházela díla řeckých sochařů, mimo jiné i busta císaře Augusta a socha boha Apolóna, které si dnes lze prohlédnout v Muzeu starověku v Arles.
O přepychu římského Arles svědčí i fakt, že ve městě fungovaly troje lázně. Do dnešních dob se však dochovaly pouze tzv. Thermes de la Trouille, které byly chybně považovány za zbytky paláce císaře Constantina. Tyto nejrozsáhlejší lázně v Provence vznikly na počátku 4. století a část, která byla vykopána, ukazuje vyhřívanou podlahu, tři bazény a suchou saunu.
Cesta mrtvých
Jen kousek od centra města se dochovala unikátní nekropole Les Alyscamps. Ta byla založena na posledním úseku cesty Via Aurelia, neboť v římských městech nebylo povoleno pohřbívání uvnitř osídlení, a tak za městy vznikala pohřebiště s mauzolei kolem důležitých cest. Její název Les Alyscamps vznikl zkomolením latinského Elisii campi, tedy Elysejská pole.
Zvláštností této nekropole je fakt, že zatímco ostatní podobná pohřebiště byla většinou užívána jen do nástupu křesťanství, tato se plynule proměnila v křesťanský hřbitov. Způsobila to událost roku 303 n. l., kdy tu byl sťat římský úředník, který odmítl pronásledovat křesťany, a tak vznikl kult, jenž udržel funkčnost tohoto pohřebiště. Navíc zde byl pohřben první arleský biskup Trophimus, do jehož sarkofágu dle legendy otiskl své koleno sám Kristus.
I toto učinilo z Les Alyscamps populární místo, kam byla k nemalé radosti lodníků z Rhôny posílána po vodě těla z celé Evropy. Nekropole se používala až do středověku, kdy byly roku 1152 ostatky svatého Trophima přesunuty do místní katedrály. Kamenné sarkofágy pak posloužily jako stavební materiál a páni z Arles rádi rozdávali dochované antické náhrobky svým hostům.
Portál plný příběhů
Svatý Trophimus, jehož ostatky tak dlouho udržovaly prestiž Les Alyscamps, byl řecký apoštol, který přinesl křesťanství na jih Francie a šířil jej v Provence a který se roku 250 stal prvním biskupem v Arles. Jemu je také zasvěcen jeden z prvních románských kostelů ve Francii na náměstí Republiky v Arles, jehož dnešní podoba pochází z 11. až 15. století.
Katedrálu svatého Trophima zdobí portál z 12. století s komplikovanými vlysy a plastikami Ježíše Krista, evangelistů a posledního soudu, kde je možné vidět mimo jiné i nahé hříšníky sestupující do pekelných plamenů a na druhé straně dobře oblečené muže, kteří stoupají do nebe. Právě v této bazilice proběhla roku 1178 korunovace Friedricha Barbarossy burgundským králem a v 2. prosince 1400 tu po desetidenním zasnoubení uzavřela sňatek Jolanda Aragonská s Ludvíkem II. z Anjou. Za prohlídku určitě stojí i sousedící klášter s úžasnou křížovou chodbou, která byla postavena z kamenů z antického divadla a jejíž polovina vznikla v románském a polovina v gotickém slohu.
Žlutý dům a uřezané ucho
Neopakovatelné světlo jižní Francie a zvláštní atmosféra přilákaly do Arles množství umělců. Roku 1888 sem z Paříže zavítal i Vincent van Gogh, jemuž už předtím vylíčil místní krásy Henri de Toulose-Lautrec.
Van Gogh si Arles zamiloval a po krátkém pobytu v hotelu Carrel v Rue Cavalerie a v pronajatém pokoji v Café de la Gare se usadil ve slavném žlutém domě s kavárnou na náměstí Place Lamartine. Dům byl sice zničen za druhé světové války, ale dodnes turisty láká jeho replika. Během svého patnáctiměsíčního pobytu v Arles Vincent van Gogh namaloval více než dvě stě pláten a sto kreseb a právě tady vznikly i jeho nejslavnější obrazy jako Slunečnice a Židle. Zde si také roku 1888 uřízl ucho a po několika týdnech hospitalizace v místní nemocnici byl z Arles na vlastní žádost převezen do nedalekého psychiatrického sanatoria v Klášteře svatého Pavla v Saint-Rémy-de-Provence. Hôtel-Dieu, kde byl van Gogh hospitalizovaný, se změnil na kulturní centrum Espace van Gogh, jehož zahrady byly upraveny do podoby známé z malířových obrazů. V nedaleké Mouriès je možné vidět i známý starý mlýn a kousek od Arles i repliku slavného zvedacího mostu.
Krása podle Venuše
Kromě architektonických a historických lákadel se Arles chlubí i nejkrásnějšími ženami v celé Francii. Od roku 1930 se tu proto každé tři roky koná soutěž krásy místních dívek – ty musí mluvit provensálsky a při soutěži nosí tradiční kroj, jehož součástí je zvláštní čepeček, který se do vlasů zaplétá více než hodinu. U soutěžících dívek jsou oceňovány typické provensálské rysy, odvozené z tzv. Venuše z Arles, sochy, která byla objevena při archeologických vykopávkách v divadle v polovině 17. století a která svým rovným nosem a dlouhými černými vlasy představuje symbol krásy.
Chcete-li ochutnat místní specialitu, ptejte se po saucisson d´Arles. Jedná se o uzeninu, kterou uvedl na trh 6. 7. 1655 řezník Godard. Obsahuje směs vepřového a hovězího masa, vepřového tuku s pepřem a cibulí, vše dochucené solí, zázvorem, muškátovým oříškem a červeným vínem. Hotový výrobek se několik dní suší a poté se prodává po asi 300 g kouscích o délce 10–15 cm a průměru 4–5 cm. Místní jej jedí jako předkrm, který zapíjejí sklenkou pastisu.
Vrcholnou událostí celého léta je slavnost konaná 24. 6. La fête de la Saint-Jean d’été. Vychází z oslav slunovrat, které se v 5. století změnily na oslavy Jana Křtitele, při níž místní vítají léto zapalováním ohňů.
Článek byl publikován 29. 7. 2016 v páteční příloze Víkend deníku Právo
Přidejte odpověď