V úvodu bych možná měla upozornit, že nejsem zrovna klasickým milovníkem zvířat. Zoo ani cirkusy mě nikdy nelákaly a nikdy jsem nepatřila k dětem, které nosí domů zraněná ptáčata či přemlouvají rodiče, aby jim pořídili štěňátko.
Nutno dodat, že i ostatní příslušnici mé rodiny na tom jsou podobně. Jedna z mých nejstarších vzpomínek zachycuje moment, kdy mého mladšího bratra počural přímou palbou lev. Moc dlouho nevydržela ani dvě povolená domácí zvířata – strašilka a rybičky. Strašilka přežila 14 dnů, rybičky o něco déle. Jediní živočichové, kteří vypadali perspektivně a radostně se množili, byli mouční červi, které můj bratr tajně choval ve sklepě. Úspěšný chov však zničila naše máma.
Přestože jsem přestála několik jízd na na koních na horách i mezi tabákovými poli, k zážitkům, po kterých bych prahla, to určitě nepatří. Chvíli jsem si dokonce myslela, že jsem první člověk na světě, kterého pokousal delfín, než se ukázalo, že ozubená tlama, která svírá moji ruku, patří asi týden starému delfínímu mláděti, které si chce hrát.
Asi už toto mě mělo varovat, když jsme našli možnost projížďky na oslu na horách. Ale protože se blížily narozeniny našeho handicapovaného syna a protože na světě není moc věcí, které by mu udělaly více radosti než jízda v sedle, mé mozkové alarmy vypnuly a já se začala těšit na klidnou procházku v horách.
Vogézy
Národní park Ballons des Vosges leží v severovýchodní části Francie, jihozápadně od Štrasburku, v regionech Alsasko a Vogézy. Vyhlášen byl až roku 1989, ale již dříve to bývalo oblíbené místo – v létě turisty, v zimě pak díky velkému množství sněhu lyžaři, kteří tráví svůj čas především ve střediscích Maurice-sur-Moselle a la Bresse-le Hohneck. Nejvyšší hora parku o rozloze 30 800 ha Grand Ballon dosahuje 1424 metrů a její svahy jsou z velké části pokryty vinicemi. Po úpatí hor se také táhne jedna z nejhezčích francouzských vinných stezek.
Zatímco směrem na západ Vogézy pozvolna klesají, z východní strany lze obdivovat příkré srázy, které vznikly v důsledku propadnutí zemské kůry v třetihorách. Liší se i ráz hor. Jih tohoto pohoří, kde se nachází nejvyšší místa, je tvořen členitými masivními žulovými kupami, severní část je převážně pískovcová a porostlá souvislými lesy, v nichž převládá smrk, jedle a buk. Hlavním zdrojem obživy tu v historii bylo bavlnářství, které využívalo energie všudypřítomných horských potoků a říček. Dnes už se však většina obyvatel přeorientovala na příjmy z cestovní ho ruchu. Původní domy z kamenů a dřeva, zvané maison bloc, které měly v podkroví sklad úrody, jsou dnes přebudovány na horské chaty nabízející ubytování turistům, toužícím zažít ten pravý eco- či bio- život, a mnohé z nich vydělávají na stále populárnějším půjčování oslů na jedno- i více-denní projížďky.
Do kopce, z kopce s mulou
Náš osel byla vlastně mula a jmenovala se Titane. Její majitel nám sdělil, že je bezproblémová, že nás jen prvních deset minut bude zkoušet.
Zkoušela nás celý den – tedy aspoň mě.
Dle mapy a doporučené trasy jsme vyrazili z Pfeiferbergu dolů do údolí. V té chvíli se v Titaně ozvala její koňská část duše a rozhodla se popoběhnout. Drželi jsme ji za vše, co bylo možné, a po chvíli přetahování můj manžel dle rady majitele rozhodl, že mám jít před ní, abych udávala tempo – jako v řadě za sebou jdoucích oslů. Titaně se to očividně líbilo – pochopila, že tím největším oslem dnes budu já, a sem tam mě svou tlamou dloubla do lopatek. Šla jsem, jak nejlépe jsem uměla, soustředila se, aby to nebylo na naši mulu ani moc rychle ani moc pomalu, poslouchala manželovy komentáře o kvalitě cesty, kterou pro chudáka mulu vybírám, a snášela jsem Titaniny rány.
Konečně se cesta narovnala a já si začala užívat louky, říčku a nádherné rozhledy na okolní štíty hor. Zjistila jsem, že ideální je mulu ignorovat, zatímco můj manžel se s ní skamarádil a začal ji láskyplně nazývat Titi. Ti dva utvořili sehraný tým a já tu byla tak nějak do počtu. Mula dělala, co mému muži na očích viděla, a sem tam se k němu láskyplně přilepila pro pohlazení.
Pak se však cesta stočila vzhůru a Titana se rozvzpomněla na oslí část své osobnosti. Nahoru se jí prostě nechtělo.
Prvně jsem jí odebrala ze sedlových brašen láhve s vodou, aby se jí odlehčilo. Pak jsem do svého batohu přesunula veškeré jídlo a posléze i oblečení. Nakonec jsem vzala uzdu a Titanu do kopce táhla.
Zcela vyčerpaná a s namoženým zápěstím jsem ji vytáhla až k nádhernému plesu, v němž se zrcadlily okolní hory. Tam jsem z věcí, které jsem vynesla na svých zádech, připravila romantický piknik. O chvíli později jsme já i Titana pochopily, kdo je tu vítěz – můj muž vstal, nabral hrst nakrájené zeleniny, kterou jsem do kopce táhla na svých bedrech, a dal ji mule, protože „je moc hodná holka.“ Žárlíte-li na krásnou dlouhonohou blondýnu, je to smutné, stane-li se vaší soupeřkou mula, klesá vaše sebevědomí do záporných hodnot.
Kdyby se mě někdo zeptal, jaké jsou Vogézy, řeknu i tak, že krásné. A druhým dechem dodám, že zelené. Zelené jsou stromy, tráva, kopřivy, mech, … tisíce odstínů zeleně promíchané v jednu nekonečnou harmonii. Zeleň přerušená jen modrým nebem a sněhem na vrcholcích kopců.
Určitě jsem tu nebyla naposledy
I když… příště možná bez Titany…
I když… jestli bez ní můj muž půjde…
Přidejte odpověď